Vážení čtenáři školních webových stránek.
Vzhledem k současné situaci Vám předkládáme k pročtení autorskou tvorbu žáků z LDO ZUŠ, texty měly vyjít ve školních Novinkách.

Co mi ovlivnilo život, co mě změnilo

zamýšleli se žáci Autorské tvorby
pod vedením Mgr. Štěpánky Kačerové Lovacké

 

Můj život s fotbalem
Václav Hlavatý, 10 let

Fotbal jsem začal hrát po prázdninách roku 2017. Hrál jsem ho už předtím, ale závodně až od tohoto roku. Moje první pocity v novém týmu s novými kámoši
(alespoň jsem doufal, že se jimi stanou), byly hrozné. Ale ve chvíli, kdy jsem vstoupil na plac, ze mě všechno spadlo a já ucítil velkou úlevu. Uvědomil jsem si,
že jsem už v pohodě. Nikoho jsem tam sice neznal, ale hned druhý trénink jsem se s nimi už nějak začal bavit, prohodil několik slov. Jako by tu do mě vstoupila jiná duše. A věřte mi, že druhý trénink je pro mě opravdu málo na to, abych se z někým začal kamarádit. Ale po měsíci mi to začalo už opravdu jít, nejenže jsem dával hodně gólu, a byl jsem za to moc rád, ale i s ostatními už jsem se opravdu spřátelil. Ten další jeden a půl roku se nic moc zvláštního nedělo, vše šlo dobře.
Ale potom, bylo to 29. srpna 2019, jsem si vyhodil koleno. A díky tomu jsem byl skoro tři měsíce bez fotbalu! Na to, že je v mém životě fotbal pravidelně, už jsem si zvykl, byl pro mě důležitý, takže mě to dost mrzelo. Následovalo hodně chození po doktorech, častokrát jsme dost dlouho čekali, a když už se to pomalu začalo srovnávat, přišly na řadu ještě rehabilitace. Bylo jich celkem dost, ale i ony jednoho dne skončily. Teď už jsem ale naštěstí zpátky ve formě a doufám, že mi to dlouho vydrží. Píšu 19.2. 2020.

 

Co mi změnilo život
Štěpánka Bošková, 16 let

Přemýšlela jsem hodně dlouho, co mi nejvíce změnilo život, až jsem došla k názoru, že největší zásluhu v mém životě má Anime. Anime ze mne udělalo přesně to, co bych v životě doopravdy chtěla být. Dost lidí nechápe proč, no ale má to dost jednoduchý důvod. Anime mě drží na nohou, vždy mi dá do života něco, co ostatní dost často nepochopí, dokázalo mě donutit k tomu, abych se měla ráda taková jaká jsem. Ukázalo mi, že život je hezký, ale ne lehký, ukázalo mi smysl mého života a jakou hodnotu má. Dokáže mne rozveselit a převést do jiné reality. Nechalo mne si prožít životy hlavních postav, brečet, smát se, zlobit se, zamilovat se a více pocitů, které se ve mě dost často neobjevují. Díky Anime jsem se také seznámila s mnoha úžasnými lidmi. Každopádně mi Anime otevřelo oči a vidím teď svět úplně jinak a mám na vše úplně jiný názor.

 

Nová hra.
Elen Raunerová, 10 let

Jednoho dne jsem se vzbudila, a ten den začínal jako každý jiný. Ale pak jsem zjistila, že mám narozeniny a v tu chvíli mi připadalo, že mám na přípravu mé oslavy snad jen jednu minutu. Když jsme byli konečně připraveni, hledali jsme mou kamarádku Havi, která už měla přijít před náš dům, ale nikde nebyla. Vyrazili jsme tedy na místo, kde měla oslava být, bez ní. A najednou bum, Havi se tam zničehonic objevila. Šli jsme společně na zahradu, kam mezitím dorazily moje ostatní kamarádky Anička, Adéla, Anežka a nejdůležitější Hedvika. Snědly jsme dort a šly jsme do horního patra, kde byl X-box. Zahrály jsme si pár her, když vtom Hedvika zničeho nic odešla. Chtěla jsem za ní jít, ale měly jsme zrovna rozehranou hru, která byla na čas, a nevěděla jsem, jestli se dá stopnout. Po chvilce se Hedvika vrátila a řekla: „Koukej, koukej co jsem ti nainstalovala!“
„Minecraft?!“ Nevěřila jsem vlastním očím, ale pro jistotu jsem se zeptala, jestli to není za peníze.
Ale ona nadšeně odpověděla: „Ne není. Ale nesmíš si odinstalovat Happy mode, ten je tam proto, abys to měla bez peněz!“ (Happy mode je aplikace.)
Já jsem byla hrozně moc šťastná a řekla jsem: „To je nejlepší den v mém životě!“ A hned jsem ten úžasný dárek šla vyzkoušet. Úplně první věc, co jsem udělala bylo, že jsem tam dala hrozně moc želv a pak jsem si ochočila pár psů. Ráno jsem pak vstoupila do Endu. (End, to je Svět, ve kterém je drak a spousta Endermanů. A Enderman je příšera, které se nesmíte v žádném případě koukat do jejich fialových očí.)
A pak se mi podařilo za zabití Ender draka dostat ocenění, dokončení hry Minecraft, ale zatím jsem hrála bez životů, kde mi nemohlo nic ublížit. Příště to chci zkusit i se životy, kde už nebezpečí bude hrozit.

 

Doprava – můj život
Jakub Svoboda, 16let

Jako pětiletý jsem se chodil rád houpat na houpačky. Jakmile jsem však zaslechl motor autobusu, zpozorněl jsem. Často jsem si na houpačku dokonce stoupl, abych ten autobus viděl přes plot úplně celý.
Když jsem autobusem poprvé jel, tak jsem nedokázal vůbec pochopit, jak se tam může vejít tolik cestujících. Po nějaké době, když už mi bylo asi osm let, jsem začal do školy jezdit sám. Ta svoboda, když už se nemusí čekat na rodiče v družině a jet domů sám, byla k nezaplacení.
O tři roky později jsem si poprvé začal povídat s řidičem v autobuse. Byl to známý mé mamky. V tuto dobu jsem již uměl všechna registrační čísla, evidenční čísla, typy autobusů a samozřejmě i polepy nazpaměť. Už jsem pochopil, že doprava je můj život a že bych v ní rád pracoval.
Asi po roce jsem již často živě rozprávěl s několika řidiči, kteří obdivovali mé nadšení. Postupně jsem se seznámil s dalšími, až jich bylo téměř patnáct.
Nejvíce jsem se začal o dopravu zajímat před třemi lety, kdy Karlovarský dopravní podnik zorganizoval Den otevřených dveří, kde jsem měl možnost jim pomáhat. Pak už jsem si konečně vybral střední školu. Přijímací zkoušky jsem zvládl a nyní jsem úspěšným studentem již druhého ročníku.
Jelikož máme součástí studia i povinné praxe, tak je samozřejmě vykonávám v Karlovarském dopravním podniku. Nejlepším zážitkem byl den na lanové dráze, tedy spíše lanových drahách, protože jsem byl na obou dvou, které v Karlových Varech máme. Na té frekventovanější to byl neskutečný frmol. Odjezd byl každých 7-8 minut.
Jednoho dne mi nabídl známý, který vlastní dokonce několik autobusů, že si mohu zkusit na jeho pozemku řídit autobus. Nejvíce mě to bavilo s městským kloubovým, ale chvílemi jsem ani nevěděl, jestli ještě stále mám zadní část vozu, protože jsem jí neviděl ve zpětném zrcátku. A od té doby u něj dělám jako brigádník administrativu. Dokonce jsem začal organizovat i tématické “zájezdy”, o které se i nyní stále starám. A díky tomu jsem si již naprosto jistý, že bych chtěl dále studovat a pracovat v tomto oboru.

 

Co mi změnilo život
Gabriela Slováčková, 11 let

Moc věcí na mě nemělo moc velký vliv, kromě jediné. Je to trochu zvláštní, ale ta věc, co mě ovlivnila je film s názvem „Legally Blonde“ v překladu Pravá blondýnka. Já vím, co si asi myslíte, jak může jeden film něco změnit? Řeknu vám, může.
Víte, mám umělecké nadání, kreslit opravdu umím, ale když jsem viděla ten film, začala jsem se zajímat o právnickou praxi.
Jelikož Pravá blondýnka je film o modelce, která to dotáhla až na skoro nejlepší právničku v Americe. Když jsem se poprvé na tento film podívala, šla jsem k zrcadlu, koukla do něj a uviděla se v úplně jiném světle. Od té doby cítím, že mě budou obvinění lidé potřebovat, a budou také potřebovat oporu v těžkých situacích, třeba když je obviní z vraždy, krádeže atd.
Prostě mi to změnilo budoucnost a pohled na přítomnost.
(Film Legally Blond, Pravá blondýnka doporučuji.)

 

Co negativně ovlivnilo můj život
Miroslav Marek, 15 let

Asi bych začal tím, že jsem se neskutečně bál v moři. Pokud jsem do něj opravdu nemusel, tak jsem nešel. A víte proč? No, když mi byly zrovna tak 4 roky, moje sestřenka mi vždy stahovala všemožné pohádky. Já jsem však od mala vážně miloval také horory. Nikdy ty úplně strašné, devadesátkové propadáky, které jsem měl v celku i rád. Ale co mě skutečně ovlivnilo, byl film Čelisti. Tento film zná téměř každý a kdo by ho také neznal. Obrovský žralok zabiják, který loví nejprve rybáře a pak začne i turisty na pláži, no a už jen jak o tom píšu, vybaví se mi v paměti scéna, která se mi do ní vážně zaryla, scéna, kdy se Quint snaží ze všech sil nespadnout do žraločích tlamy... Ale nakonec ho ten žralok překousne na břichu, chvilku je vidět krev a pak žralok se Quintem mizí v moři... No koneckonců děj
i konec už asi znáte. A jak mě tento zážitek negativně ovlivnil? Téměř vždy, když jsem byl u moře, tak jsem byl jen v bazénu. A i tak jsem se stejně bál, že něco vyplave zespoda a chytne mě a začne se mnou škubat ze strany na stranu.
Ale už jsem z toho naštěstí vyrostl a dnes už vím, že pravděpodobnost, že vás napadne žralok je stejně 1 : 11,5 milionu. Takže tento strach jsem už překonal.

 

Co mě v poslední době ovlivnilo
Jan Rolník, 11 let

BYLO NEBYLO, žil jeden kluk a zásadní bylo, že žil. Žil v jedné říši, zvané Karlovy Vary....
Jednou, asi před rokem, jsem objevil takový kroužek. No, začalo to tak, že do naší třídy přišla paní učitelka, co ho vede, a ještě se svými žáky, Kubou a Patrikem, začali povídat o Autorské tvorbě. Hned mne to začalo zajímat, a vy asi už tušíte, jak to pokračovalo. Vzal jsem si od nich jeden plakát s nápisem AUTORSKÁ TVORBA, přinesl jsem ho domu a bylo to. (Když to rozeberu do detailu, hrál jsem si doma s legem, zatím co mě rodiče přihlašovali).
S paní učitelkou a dalšími dětmi jsem na Autorské tvorbě dodnes a náramně si to užívám.

 

Co mi ovlivnilo život
Sebastien Jaromír Kačer, 15 let

Už jako malý jsem se zajímal o techniku. Velice jsem obdivoval vlaky, hlavně v Praze se mi líbila MHD s kolejovými vozidly, nové moderní vlaky, nádraží a vše,
co k tomu patří. Fascinovaly mě koleje v silnici a tramvaje, které po nich jezdí. Hlavně ty nejnovější. Podzemí metra byl tenkrát pro mě hodně velkým zážitkem.
Což trvá dodnes.
Ze stavebnic jsem měl nejraději Lego City, ale hrál jsem si i s jinými stavebnicemi. Vytvářel jsem také různé věci z papíru, nejrůznější dětské konstrukce.
V konstruování jsem se postupně vyvíjel, své zájmy časem rozšířil ještě o elektrotechniku.
Po shlédnutí jistého dokumentu, zaměřeného na stav planety, který mě silně zasáhl v existenční otázce, jsem měl potřebu na to nějak reagovat. Následovala tak výrazná fáze ekologického chování, kdy jsem se hluboce zajímal o alternativní zdroje energie, kdy jsem začínal s jednoduchými panýlky z plechovek, mlýnky na potůčku a větrnících, které ve větru svítily. A přes tyto zkušenosti jsem se k elektrotechnice dostal.
Poslední dobou se zabývám fungováním počítačů a jednoduššími praktickými projekty, jako je autíčko na ovládání, nebo robotickou rukou.

 

Jak jsem dostala morče
Anna Karasová, 9 let

Mám ráda zvířátka a vždy jsem nějaké chtěla. Jenže táta má alergii na chlupy a peří, tedy jsem žádné mít nemohla. Jenom želvu a ryby, ale s nimi bych si moc nepohrála. A potom jsme zjistili, že existují skinny morčata, tak se moje mamka domluvila s její kamarádkou a ta nám morčátko vyzvedla v chovné stanici a chvíli po mých narozeninách nám ji dovezla. Moje ségra mi vytiskla rodný list a my jsme začali přemýšlet nad jménem. Ale já jsem to jméno měla vymyšlené, už když jsme si vybírali, kterou ze tří sestřiček si vezmeme. Nakonec jsme si vzali nejmenší Felicity. A protože jsme jí chtěli to jméno nechat, tak se jmenuje Klaudie Felicity Borůvková Karasová. Klaudie má po mé nejlepší kamarádce, jméno Felicity jí dali v chovné stanici, Borůvková protože má hrozně ráda české borůvky a Karasová protože my všichni jsme Karasovi. Mamka, taťka, ségra, já a už i Klaudinka. Každý den jí dávám seno a plnou misku. Jednou za týden jí čistíme klec a to je teprve zážitek. Protože když jí vyndáváme, tak začne hrozně škrábat, a když jí dáme pryč i domeček, tak se zaboří do sena, aby měla nějaký úkryt. A ve chvíli, kdy mamka odendá i seno, začne běhat po celé kleci. Pak jí vyndáme, dáme si jí na hruď a sedneme si s ní na pohovku. Potom už je v klidu, ale nemůžeme jí vypustit na podlahu, protože by nám zalezla pod skříň a my bychom ji už nedostali ven. Jinak s ní prožívám krásné chvíle. Klaudinka mi úplně změnila život, protože když jsme ji ještě neměli, byla jsem v pokojíku sama a v noci jsem měla noční můry. Taky jsem si někdy neměla s kým hrát, protože rodiče měli buď práci, anebo byli unavení. Takhle si ji můžu alespoň pohladit. A hlavně je to hrozně roztomilý tvor, tedy se na ní stačí jen podívat a hned to člověka uspokojí.

 

Hudba a já
Jan Tolar, 15 let

To co mě v životě nejvíce ovlivnilo je hudba. Poslouchal jsem ji odjakživa rád a vlastně jsem na ní vyrostl. Jakou hudbu jsem v životě slyšel úplně poprvé, to vám prozradit nemůžu, protože si ji úplně přesně nepamatuji. A kdo by také ano, když je hudba všude kolem nás a ani si neuvědomujeme, jak je pro nás důležitá a jaké by to bylo, kdybychom žili život bez hudby. Vždyť hudba nám pomáhá vyjádřit naše emoce. Každý si v ní najde to svoje. Někdo se se smutkem dovede vyrovnat
s hudbou klasickou, někoho rozveselí třeba rock, punk a nebo taneční hudba.
Hudba, o které vím jistě, že mě ovlivnila, je konkrétně kapela The Beatles. Poprvé jsem ji slyšel...nechci vám povídat nesmysly, ale asi ve dvou letech. Někteří lidé, kterým říkám, že si pamatuji, co bylo, když mi byly dva, otevřou nevěřícně pusu a nevěří mi. No, věřte nevěřte, já mívám opravdu záblesky vzpomínek, když jsem byl malý. Na tuto situaci si ale vzpomínám velice dobře. Jeli jsme v autě, mám takový pocit, že k babičce do Chrudimi. Come together right now! over me. Totálně mě to odrovnalo a skladbě Come together jsem začal říkat šup-tu-du-du-dam. Postupně jsem si chtěl poslechnout další a další skladby a album Abbey road se pro mě stalo mým vstupem do světa hudby. Následovaly alba jako: Please Please me, Beatles for sale, Help, White Album, With the Beatles a dalším osudovým se pro mě stalo album A Hard days night. Prostě, měl jsem asi tak do čtvrtého ročníku základní školy éru Beatles. Beatles pro mě ale nebyli jen moje oblíbená kapela,
já neposlouchal Beatles, já doslova žil Beatles! Díky nim jsem začal mít názory proti válce, prohlašoval jsem, že to, co by mělo být v životě na prvním místě je láska, ne peníze a úspěch, a že když má někdo jinou barvu kůže neznamená to, že je horší.
Ve čtvrté třídě jsem začal objevovat další rock and rollové kapely. Přišli na řadu Rolling Stones a absolutní nadšení ze skladby Satisfaction / I can't get no. Hned potom jsem byl totálně odrovnanej ze skladby Rock of, prostě absolutní rock and rollový zážitek. Rolling Stones se pro mě znovu stali životním stylem, nebyli jen kapelou, kterou jsem měl rád, přesto pouto k nim nebylo tak silné, jako u The Beatles. V tu dobu nastalo mé trochu rebelské období, nosil jsem černou koženkovou bundu a byl jsem kluk, co nezapadal. Raději jsem poslouchal své Rolling Stones a The Beatles, než poslouchat dubstep jako ostatní. A to vše v roce 2014, kdy se tato hudba mezi mými vrstevníky stávala úplně mrtvou. Díky tomu jsem nebyl zrovna oblíbený a trochu i šikanovaný.
Ani nevím co následovalo, možná kapela Queen, ACDC a asi taky trochu Led Zeppelin, ale tyto kapely se pro mě staly jen hudbou, ne stylem. Tou dobou jsem začal sám hrát na kytaru a začal poslouchat Hard Rock. Úplně osudovou skupinou, která mě seznámila s jedním neuvěřitelným člověkem, se jmenovala Whitesnake. Byl jsem hard rockem úplně posedlý, protože jsem cítil, jak mě ta hudba naplňuje energií. Ten člověk, aniž bych to věděl, taky v tu dobu poslouchal takovou hudbu, a stal se pro mě někým, s kým bych v budoucnu chtěl dělat hudbu. Společně jsme objevovali další a další končiny hudby. Když mi jeden kamarád pustil skladbu American Idiot od skupiny Green Day, posunuly se moje myšlenky z bodu A do bodu B. Stal jsem se Punkáčem. Začali jsme objevovat další kapely jako Clash, Ramones, Exploited a dokonce i nějaké české punkové kapely jako Visací Zámek, SPS, Totální nasazení atd. Samozřejmě se naším symbolem stala kapela Sex Pistols. K tomu patřilo dělat takové ty klasické punkové výstřelky a najednou si mě začali lidé trochu všímat. Už jsem nebyl ten divnej, co poslouchá divnou hudbu a nosí starý divný oblečení.
Začal jsem chodit na punkové koncerty, viděl jsem naživo SPS a taky známou karlovarskou kapelu Plesnivý fazole, které bych upřímně nazval punkovým odpadem, než nějakou super peckou. Vyvrcholení ale bylo vidět naživo Visací Zámek. Zkrátka WOW. A znovu jsme objevovali nové kapely a písně, jako třeba Nirvana, Radiohead a jejich Creep, The Verve a jejich Bitter sweet symphony, nebo David Bowie. Nakonec jsme založili vlastní kapelu. Byl to nářez, ale kapela neměla potenciál kvůli bubeníkovi, který se chtěl za každou cenu prosazovat a rozežíral tím kapelu zevnitř, až jsem prostě nakonec klukům řekl: “Čau, už mě to nebaví”. Potom jsem se upnul ke kapele Led Zeppelin, vzbuzovala ve mně energii a já jsem se cítil dobře. Někdy v tu dobu umřel můj učitel na kytaru, který mě toho o hudbě hodně naučil. Naučil mě také mít ten nástroj rád, což si myslím, že je pro muzikanta velice důležitá věc. Byl jsem smutnej. Po úmorném týdnu plném testů
a protivných učitelských řečí, svítala vždycky hodina kytary... Možná to zní směšně, ale bylo to tak, na té hodině jsem si to vždy vykompenzoval, dělal jsem tam to, co mě baví.
Čas plynul, a já objevil další, velice zajímavý styl hudby. Do teď jsem absolutně nenáviděl rap. Nechápal jsem jak, co a proč. Vždy, když jsem slyšel otravně známé hlasy rapperů jako: XXXTentacion nebol Lil Pump řekl jsem si, co to má jako být. Až jsem uslyšel jednu píseň od zajímavého interpreta Becka. Loser, nevím, jestli se v té písni zpívá a nebo rapuje, asi něco mezi tím. Začal jsem se o tento směr více zajímat, až jsem objevil interpreta Lil Peepa, který už byl ale po smrti. Nikdy jsem si nemyslel, že začnu poslouchat hudbu z těchto končin, ale je to tak. Nemám moc rád klidnou muziku, i když i tu si někdy poslechnu, dávám většinou přednost něčemu, co má hodně energie. Musím cítit, že mě hudba něčím naplňuje, pak je to pro mě to, čemu říkám hudba.

 

Co mi změnilo život
Elizabeth Tahel Sherman, 10 let

Zdravím vás všechny, jsem Elizabeth Tahel Sherman. Narodila jsem se v Izraeli, ve městě Haifa. Když mi byly dva měsíce, moji rodiče mě přivezli do České republiky.
Přesto, že v České republice žiji celý život (no, téměř celý život, od dvou měsíců), když jsem začala chodit do školy, nebylo pro mě lehké se přizpůsobit.
Když mi bylo pět let a chodila jsem do mateřské školky, začala jsem chodit na dramaťák ve škole Antonína Dvořáka. Umožnili mi tam hrát role bez textů, pravděpodobně proto, že jsem mluvila špatně česky.
Opravdu jsem chtěla hrát zajímavé role, ale bohužel to nefungovalo, žádnou jsem nedostala, i když jsem tam chodila tři roky.
Dnes chodím do čtvrté třídy, v ZŠ a ZUŠ v Karlových Varech. Mám ráda svoji třídu a ráda si popovídám s kamarády a nejvíc se mi líbí, když se všichni smějí.
Nejvíc mě baví malování a tancování a zpívání písniček od zpěvačky Billie Eilich. Jsem její velká fanynka a píšu jí i komentáře. Mám také ráda matematiku a šachy, stejně, jako můj brácha. Někteří moji spolužáci matematiku rádi nemají, a vůbec se tomu vlastně nedivím, je to bitva, to ví každý. Dnes je právě středa 14:37 hodin a já miluju středu! Ve středu je totiž autorka, to znamená Autorská tvorba. A to mně změnilo život. Když jsem šla poprvé na autorku, měla jsem velký strach a myslela jsem si, že to pro mě bude velmi obtížné a že zase budu samotná a v představeních budu hrát zase stůl nebo tichou rybu. Začala jsem tam chodit ve čtvrté třídě a potkala jsem se tam s dalšími dětmi z naší školy. Všechny děti jsou velmi odlišné, ale všechny zajímavé.
Přicházíme s různými, zajímavými situacemi a příběhy, a pak si je zahrajeme a ukážeme je rodičům. Vymýšlíme, smějeme se, blbneme si, ale také se učíme různé texty a sami je píšeme, jako novináři.
Každopádně se vždy učíme něco nového. Nyní se těším na každou středu, protože jenom ve středu mám Autorskou tvorbu.
Začala jsem cítit, že jsem se zklidnila. Pravděpodobně také rostu :)
A začala cítit, že mám další nové kamarády.

 

Co změnilo můj život
Lucie Chalupková, 15 let

Bylo pondělí a já jsem šla „nečekaně“ do školy. Měla jsem mít 5 hodin za sebou chemických laboratorních cvičení. Je to z toho důvodu, že můj obor na střední škole je aplikovaná chemie. Takže jsem si vzala plášť, latexové rukavice a ochranné brýle a šla do laborek. Tam stál jakýsi pán s učitelkou, která učí tento předmět. Netušila jsem proč tam byl, dokud nezazvonilo. Pak učitelka spustila: „Vítám vás. Dnešní laboratorní práce bude speciální…jelikož jste třída plná nadprůměrně inteligentních lidí, kteří mají minimální IQ 160, tak mezi nás dnes přišel pan Magistr... Je tu proto, aby zjistil, jak na tom jste. Každý bude pracovat sám a vybere si práci ze seznamu.“
Každý si vybral práci a na mě zbyla ta nejtěžší syntéza kaučuku. Je nejtěžší, protože je velmi energeticky náročná. Tak jsem začala pracovat. Byla jsem nervózní. Musela jsem vypočítat chemickou rovnici a vzorce. A pak jsem podle toho musela připravit suroviny a nástroje.
Všichni už měli hotovo… jen já jsem ještě pracovala na své úkolu. Všimla jsem si, že se na mě ten doktor podivně kouká… a učitelka taky. Když už jsem konečně i já měla hotovo, učitelka ze sebe vyklopila: „ S panem Magistrem jsme se shodli, že nejlepší výkon podala Lucka. Zatím nikdo se nepokusil o tuto chemickou reakci, která by navíc takhle krásně vyšla.“ Vykulila jsem oči. Byla jsem tak nadšená a překvapená zároveň, že jsem málem omdlela. Pan Magistr mi pak řekl, že je to moje pozvánka na vysokou školu.
Od té doby mě začala chemie víc bavit a už začínám chápat a umím vyčíslit jedny z nejtěžších chemických reakcí na světě.

 

Koně a já
Hedvika Chalupová, 10 let

Od malička miluju koně. Jsou to skvělí tvorové. Když jsem si poprvé sedla na koňský hřbet, učila jsem se nejdříve na koni Tizkovi, trochu jsem se bála, ale byl to klidný kůň a tak jsem se naučila základy. Naučila jsem se držet rovnováhu a postupně jsem se přestala bát padat z koně.
Moc jsem si přála mít koně, ale nebylo to tak jednoduché, mít jsem ho nemohla. Vypadalo to, že tohle přání se mi jen tak nesplní.
Před časem se moji rodiče rozvedli a moje maminka se pak už nemohla starat o jejího koně Teryho. Rozhodla se, že mi ho nechá. Nemohla jsem uvěřit, že mám najednou svého vlastního koně, brečela jsem radostí. Chvíli ale trvalo, než jsme si na sebe zvykli, když jsem si na Teryho poprvé sedla, znovu jsem se bála,
že spadnu. Ale když jsme se lépe seznámili, překonala jsem svůj strach. A od té doby jezdím na Terym, jak často můžu a oba si to užíváme.

 

Co mi změnilo život
Anna Laštůvková, 14 let

Už od té doby, co jsem si našla jako kamarádku Štěpku a seznámili jsme se i s našimi vymyšlenými přáteli Natašou, Sárou, Teodorem a Alicí, se celý můj život změnil. Bylo super být v partě s někým opravdovým a také s našimi vymyšlenými přáteli. Čím déle jsem v naší partě byla, tím více mezi námi přátelství začalo klapat. A to natolik, že jsem se cítila, jakoby jsme byli už několik let jedna rodina ( bratr a sestry, bratranec a sestry, bratr a sestřenice a pod.) A teď otázka pro holky. Měly jste nebo máte starší nebo mladší sestru? Pokud ano, perete či praly jste se s ní, nebo jste se na něčem nemohly shodnout? A křičely jste na sebe jen kvůli maličkostem a nenáviděly se navzájem? Pokud ano, tak si potom dokážete představit, jak se mezi sebou dohadovaly Štěpka (skutečná) s Natašou (moje vymyšlená kamarádka). U těch dvou je jejich vztah pro mne velmi překvapivý, protože osmnáctiletá Sára (taky moje vymyšlená kamarádka), je Nataši o 3 roky starší sestra, i přesto, že je o hlavu a půl menší než Nataša (Sára má výšku přibližně 120-130 cm, bohužel si nejsem úplně jistá, protože ji vždy zapomenu změřit), a ony dvě se nehádají!
Být s těmito přáteli, ze mě vždy udělá tu nejšťastnější dívku na světě. Všichni jsme společně zažili spoustu dobrodružství, ale jak se znám, často na některé ty krásné i špatné vzpomínky zapomenu. Proto jsem začala malovat různé obrázky a mini komiksy podle událostí, které jsem já, nebo mí přátelé zažili, protože ani oni si nemusí všechno pamatovat. To malování našich mini příběhů mne začalo bavit natolik, že už jsem popsala a pomalovala celý svůj A4 sešit a nedávno se vrhla na další, protože těch dobrodružství je opravdu hodně. Některá naše dobrodružství jsou každodenní, některá jsou nová a nevšední, jiná jsou o vztazích v naší partě. Přemýšlela jsem už i nad tím, jestli bych z toho nemohla udělat film? A má odpověď je ano. Už jsem začala vymýšlet scénář s námi, jako hlavními postavami i záporáky, vytvořila jsem filmovou linii, jak bude příběh postupovat, zápletky, vtipné a komediální scénky a další. Myslím, že to nebude jediný film, který bych chtěla do budoucnosti udělat, ale nechci předbíhat.

 

Co mě v životě pozitivně naplnilo
Nela Gabrišová, 13 let

Hmmm, to je těžké, protože každého naplňuje něco jiného a každý má jiné pocity. Mě pozitivně naplňuje spousta věcí, třeba rodina, zvířátka, moje malba, horolezectví, společenský tanec, autorská tvorba . . .
Ale nejvíc pozitivně mě určitě naplnil až můj první muzikál Jesus Kristus Superstar, v hudebním divadle Karlín. Moc se mi to líbilo, protože to mělo krásnou scénu a bylo to nádherně zahrané. Po této zkušenosti jsem neváhala a navštívila brzy další muzikálové představení, neboli svůj druhý muzikál, a to ,,Legendu jménem Holmes“. Ten mi připadal ještě krásnější. Bylo to velmi vtipné a tak pozitivně naplňující, jako kdyby se tu vždy na chvilku zastavil čas jen pro mě a divadlo. Od chvíle, co jsem prošla dveřmi toho divadla jsem věděla, že se mi tam bude líbit.
Již mám zkušenost s divadelním prostředím, a to v Karlových Varech. Pocit byl podobný, jako v Karlovarském divadle. Jakmile jsem tam vstoupila věděla jsem, že se tam ještě mnohokrát vrátím. Nejen na svá vlastní vystoupení, ale i na představení ostatních. To mi změnilo život a vždy se mi tak dobije pozitivní energie a chuť zkoušet stále něco nového. Mám s divadlem, ať už je jakékoliv a ať už je kdekoliv, velké spojení. Nedokážu si představit, že bych vyměnila muzikál a divadlo vůbec za televizi. A to jsem já a Hudební divadlo Karlín, kam se vždy vracím ráda. S pocitem, že až budu muset po skončení představení odejít, vím, že budu mít dobrý pocit a řeknu si, že jsem rozhodně zbytečně neztrácela čas.

 

CO MĚ OVLIVNILO
Matěj Lesser, 14 let
Hudba pro každého z nás znamená něco úplně jiného, pro někoho je to součást každého dne, pro jiné je zase poslech hudby neobyčejný zážitek. Každého z nás baví jiný styl, jiný nástroj a jiný interpret. Já můžu s přehledem říct, že mi hudba navždy změnila život.
Přibližně rok a půl zpátky, jsem dostal hroznou chuť vyjádřit své pocity, v hlavě jsem měl spoustu myšlenek a nápadů a nevěděl jsem, jak je pustit z hlavy. Dostal jsem nápad, co kdybych nahrál písničku. Znělo to nemožně, ale přesto jsem se do toho pustil. Základem takové písničky je většinou podklad, který se zdál jako problém. Po chvilce hledání jsem však zjistil, že těchto “podkladů” je na internetu zdarma spousty. Měl jsem jen mikrofon, nulovou znalost hudebních programů
a stovky myšlenek. Sedl jsem si k mikrofonu a za pár minut jsem napsal text, ve kterém jsem vyjádřil mé aktuální pocity. Hrozně mě to bavilo a neuvěřitelně jsem se v tom našel. Vše jsem nahrál, a výsledek pustil svým přátelům. Čekal jsem, že se jim to nebude líbit, audio nestálo za nic, ale i přesto mi všichni řekli, že bych se na to neměl vykašlat a že bych v tom měl pokračovat. Zkusil jsem to tedy znovu a výsledek nahrál na portál SoundCloud. Skoro nikomu jsem o tom neřekl, čekal jsem, že by reakcí spolužáků byl jen výsměch. Výsledkem bylo však něco co jsem nečekal.
Přibližně 2 měsíce po zveřejnění mi přišla reakce do zpráv na Instagramu od mého “hudebního vzora”. Napsal mi, že ho moje tvorba baví a že by mi chtěl pomoct. Pozval mě k sobě do studia, nahrál jsem u něho několik písní a společně jsme nahráli píseň, která prakticky odstartovala moji “hudební kariéru”.
Na tuto píseň jsem byl a stále jsem nesmírně hrdý, proto jsem o ní řekl snad všem, a přesto, že se mi například spolužáci ze začátku smáli, později to začali respektovat a někteří i poslouchat.
Dnes už jsem ve fázi, kdy se téměř ve všem ohledně hudby vyznám. Kromě toho, že si už dělám sám i produkci, tak mě oslovila distribuční firma, díky které se moje hudba dostala na všechny streamovací platformy. Moje hudba má tisíce přehrání a mých několik stovek „fanoušků“ netrpělivě čeká na nové písně. Mou hudbu tedy najdete všude. I když třeba nehovíte hudebnímu stylu, kterým se zabývám, zkuste tomu dát šanci, třeba vás to osloví.
Najdete mě pod přezdívkou LEJZRRR.

 

Jak se zbavit strachu
Mikuláš Böhm, 12 let

Jednou jsem si jen tak projížděl youtube a narazil jsem na horor TO. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli si ho mám pustit, ale nakonec zvědavost zvítězila. Vůbec jsem ale netušil, co mě čeká. Když jsem uviděl strašidelné scénky, kterých tam není málo, úplně jsem se zděsil. Šel jsem po chvíli spát, ale moc jsem toho nenaspal. Budily mě noční můry a i další dny se mi o tom zdálo, pořád dokola. Strašidelné scénky jsem viděl a pamatoval jsem si je všechny. Za několik měsíců jsem už dobře věděl kde byly ty lekačky…a tak jsem se filmu přestal bát. Naopak se mi film začal líbit čím dál víc a zejména hlavní dětské postavy. Už nemám strach jít spát
s myšlenkou, že pod mou postelí je zalezlý šílený a zlý klaun Pennywise a vlastně je mi už úplně ukradený. Vždyť je to přeci jenom vymyšlená postava, která má probouzet v dětech hrůzu. Takže, jestli Vám mohu poradit, koukejte se na filmy z kterých máte hrůzu stále dokola a dokola až se té hrůzy zbavíte.

 

Co mě změnilo a co bych rád, aby se do budoucna změnilo
Vojtěch Přiklopil, 14 let

Píše se rok 2112 a planeta Země se vyhrabala z doby plastové...
Vraťme se ale o několik desítek let zpět. Planeta byla doslova zahlcena plasty. Sledoval jsem o tom různé dokumenty a byla to katastrofa. Oceány byly plastu skoro plné, skládky nestíhaly recyklovat a spalovat. Lidé už začali panikařit, že nastane konec světa. Všichni toho litovali, že se dost nestarali o přírodu a nyní že jsou plasty všude. Momentální stav byl, tedy je, havarijní. Když tu najednou se objevila skupina lidí, kteří vynalezli nové složení kyseliny. Jmenovala se kyselina hydroxidonukleová a stačilo jen pár centilitrů vody a dokázala rozežrat plno plastů. Do tohoto množství se vešlo přibližně 1200 tun plastu. Lidé jásali, radovali se, že doba plastová skončí, a tak se zapojili do projektu. Vše šlo krásně. Lidé sbírali, likvidovali... Výhodou bylo, že ta kyselina nebyla pro přírodu škodlivá, takže se to dalo krásně využít. Až najednou plasty nikde. Všude bylo náramné čisto. A tak skončila doba plastová a planeta Země mohla být v klidu. Když jsem se , v budoucnu, znovu díval na staré dokumenty o tom, jak planeta vypadala dříve, byl jsem moc rád, že jako lidstvo jsme se spojili a začali spolupracovat na tom, aby jsme zachránili planetu.

 

Co mi změnilo život
Jan Psohlavec, 12 let

Jednou sem se s mámou koukal na televizi. Běžel nějaký seriál, pořádně ani nevím jaký a já v jeho průběhu dostal nepopsatelnou chuť na hraní na počítači. Tou dobou se právě stala mou nejoblíbenější hrou hra s názvem Minecraft. Zeptal jsem se mamky, s velkým úsměvem na tváři, jestli mohu jít hrát na počítači. Mamka se zamyslela a nakonec mi to povolila a tentokrát mě nechala hrát až do pozdního večera. Od té doby jsem vždy, když jsem hrál různé hry, cítil, že konečně zapadám do společnosti, že jsem pánem svého života. Byl to pocit svobody a uklidnění. Tyto pocity byly pro mne velice důležité, protože jsem je v normálním životě nepociťoval. A jelikož jsem měl šíleně málo rozsáhlý sociální život, tak jsem se ho snažil rozšířit u videí na YouTubu. Cítil jsem se velice šťastný, jelikož jsem poslouchal lidi se stejnými názory a se stejným vkusem jako mám já. A proto trávím hodně času na telefonu a počítači, protože se konečně cítím, že zapadám.

 

Co mi změnilo život
Patrik Samek,15 let

Byl jsem zrovna ve škole, na prvním stupni v druhé třídě, když z ničeho nic k nám na hudebku přišla taková celkem široká paní učitelka, s dlouhými kudrnatými červenými vlasy, která tvrdila, že je ze ZUŠ Antonína Dvořáka, a že nabírá případné zájemce o literárně dramatický obor, který vyučuje. Musím říct, že hraní si na pohádkové postavy a pantomima, kterou jsme si tam zahráli, mně celkem bavila, a tak jsme se doma s mamkou domluvili, že se na ten “dramaťák” přihlásím.
Jo, v tomhle jsem se našel. Vždycky jsem v kolektivu býval takový klaun, a tohle bylo jako pro mě stvořené. Byla tam super parta a jedna moje velká kamarádka Lucka. Sice tam nebyli všichni tak zaujatí pro divadlo jako já, ale všichni tam vtipem přímo překypovali, a já jsem si tam vždycky užil spoustu srandy. Hráli jsme pro rodiče, ale i pro veřejnost. Paní učitelka byla vždy milá, i když nám často cpala politiku. To nás jako děti vůbec nezajímalo, což si asi paní učitelka moc neuvědomovala.
Za těch pět let, co jsem tam chodil, se tam vystřídalo spoustu super lidí. A u některých jsem ani nečekal, že je znovu uvidím, ale stalo se. Taky jsem za tu dobu neměl ani jednou hlavní roli, což mi bylo líto, protože každý nový žák měl automaticky hlavní roli, jen já ne. Většinou jsem měl takové průměrné role. Ale stejně… Nikdy nezapomenu, jak jsme jeli na výlet do Národního Divadla v Praze na představení Malý princ, čímž jsme měli úžasnou příležitost vidět divadlo na (alespoň pro nás) nejvyšší úrovni.
V šesté třídě jsem musel, kvůli tamějšímu kolektivu, přestoupit na jinou ZŠ. Vybral jsem si ZŠ a ZUŠ Šmeralova, která je doslova co by kamenem dohodil od ZUŠ Antonína Dvořáka, ale s dramaťákem jsem skončil koncem sedmé třídy. Bylo mi to moc líto, ale připadal jsem si tam už jenom jako další do počtu. Časem nás pomalu ubývalo a nových lidí přibývalo méně a méně. Asi jsem za tu dobu chtěl hrát i něco víc než Acylpirínky, což byl příběh o tabletách aspirinu, nebo O kouzelné řece. Paní učitelka se mě snažila přemluvit, ale já věděl, že se už musím odpíchnout a trochu přemýšlet i nad střední školou, protože vysvědčení se už bude počítat na přihlášky.
Jednou bych chtěl být asi novinářem, ale ne takovým, který bude žít ze soukromí slavných a bude i sebemenší cizí problém nafukovat jako balón a ždímat ho do poslední kapky. Chtěl bych být takový novinář, který procestuje celý svět, bude v každé zemi fotit spoustu super fotek a bude o svých cestách, o tamějších obyvatelích a kultuře informovat svět. Tohle by mně opravdu bavilo.
Na začátku školního roku jsem se dozvěděl, že tady na škole je kroužek, který si říká Autorská tvorba. Prý se tam píší příběhy do školních novin a chodí tam spoustu mých spolužáků a kamarádů. No tak to je úžasný! Měl jsem trochu špatný pocit, že jsem skončil s dramaťákem a hned se přihlásil na “autorku”, ale rodiče mi to dovolili. Řeknu vám, tady jsou ještě lepší lidi než na bývalém dramaťáku. Super atmosféra a dokonce tady hrajeme často i divadlo, a co víc, mám i vyšší role! A co nejvíc, dokonce párkrát i v Karlovarském městském divadle, o kterém jsem na dramaťáku ani nesnil a do kterého jsem se od prvního vstupu do zákulisí zamiloval. Máme tady spoustu příležitostí, jak se prosadit. Například jsme loni napsali knížku Tajemno, kterou nám i vydali a každý v ní má svojí vlastní povídku. Sehnali jsme na konci minulého školního roku nové žáky po náboru na prvním stupni, takovou autorskou skupinu třetí generace a dostali možnost se přestěhovat do vlastního prostoru, čímž byl opuštěný byt po školníkovi. Teď na začátku školního roku se k nám také přidala má kamarádka Lucka, která taky s dramaťákem skončila.
V divadle jsem se opravdu našel a moc mně to baví. Sice to asi nevidím jako hlavní náplň mé budoucí práce, ale alespoň jako koníček určitě. Dokonce jsem asi před dvěma měsíci začal psát svojí vlastní knížku, jako takový svůj příběh ze života. Tohle mi určitě změnilo život. Nevím, kde bych bez divadla byl a určitě plánuji se divadlu věnovat i na střední škole.