Texty žáků Autorské tvorby LDO

Doba vytištění školním Novinkám opět nepřeje a tak si je můžete přečíst alespoň zde.

LETNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

skutečné i neskutečné příběhy a příhody napsali žáci Autorské tvorby

pod vedením Mgr. Štěpánky Kačerové Lovacké

Kouzelný vesmír
Josef Mažerik, 9 let

Byl jednou jeden vesmír a jednou v létě se stalo, že vyletěl z dráhy Mars. Nekonečný vesmír je zvláštní prostor a najednou, co se nestalo, Po Marsu vyletěla
z dráhy i Venuše. Lidé na Zemi z toho šíleli, protože tím, že Venuše s Marsem změnily dráhu, ocitli jsme se blízko slunce. A tak byl pařák 43 stupňů a docházela voda. V zimě pak nebyl sníh a lidé byli opálení. S vodou to bylo tak, že lidi byli dezorientovaný, protože trpěli žízní.
Jen jediný člověk měl vodu, jmenoval se Ištván. Ištván byl nejbohatší člověk na světě a nechal si vodu jenom pro sebe. Lidé už to nemohli vydržet, a proto se spojili. Chtěli zaútočit na jeho stráž a zmocnit se vody. Nepodařilo se to, protože stráže měli pistole SMG. O dva dny později zkusili lidé zaútočit ještě jednou, nyní s větší skupinou. A tentokrát se to podařilo, ale byla tu ještě poslední stráž. Někomu se to povedlo, někdo se dovnitř nedostal. Ale ti, kterým se to nepovedlo, dostali vodu od ostatních.
Ale co se teď bude dít s Marsem a Venuší? Lidstvo vyslalo posádku kosmonautů k Marsu a Venuši. Kosmonauti již byli na cestě, věděli, že Marsu a Venuši se něco stalo, ale nevěděli co přesně.
Řekli si:,,Čím to může být a jak to napravit?“ Kosmonauti cestou zjišťovali, co se tedy vůbec stalo. Přišlo jim hlášení, že vše zavinil roj meteoritů a kosmonauti nevěřícně zírali.
Lidstvo slavilo. První lidé přistáli na Marsu, ale ještě musí dát Mars na svojí dráhu. Udělali to tak, že na Marsu zažehli kosmické rakety a díky tomu se Mars dostal zpět na svojí dráhu. Byla to ta nejtěžší mise na světě, ale byla úspěšná. Po tomto úspěchu byla vyslána druhá mise na Venuši a stejným způsobem kosmonauti dali do pořádku i dráhu Venuše. Díky tomu se spravila i oběžná dráha Země. Začalo pršet a všichni byli rádi.

 

Letní povídka

Nik Raza Mohamad, 8 let

V létě jsme byli v Chorvatsku. A bylo to super. Našli jsme mořský okurky a taky mořský ježky a udělali jsme závody s živými mušlemi. V bazénu jsem se naučil salto dozadu a taky jsme byli na nafukovacích atrakcích na moři, kde bylo spoustu zábavy. A též jsme pluli na loďkách, a jedna z nich měla modrou klouzačku. Klouzali jsme se do moře, voda byla hluboká 10, možná 20 metrů a byla průhledná! A když jsme vyrazili večer do města, tak jsme zažili, že se tam hrála kopaná. A jindy večer jsme chodili na trampolíny.

 

Moje letošní prázdniny
Karin Nováková, 8 let

Ahoj, já jsem Karinka. O letošních prázdninách jsem jela na výlet za Prahu do Mirákula. Jela se mnou i sestřenice a moc jsme si to tam užily. Mirákulum je obrovitánský park, ve kterém je bludiště, kolotoč, podzemní chodby, různé prolézačky a vodní park. S mojí sestřenicí jsme se málem ztratily, ale nakonec jsme zjistily, že na nás rodiče čekají kousek od nás. Mohli jsme se podívat také na zvířátka. Nejvíc se mi líbil daněk. Také jsme hádali názvy různých kytek. Pochutnali jsme si i na ledové tříšti. Chtěla bych tam jet ještě víckrát.

 

Nejlepší část roku

Eliška Vejvančická, 8 let

Nejlepší část roku je léto. Je hodně teplo, a můžu jít do bazénu. Dostali jsme od babičky a dědy veliký bazén, a co jiného dělat v létě, než se v něm koupat. Léto je nejlepší měsíc ze všech.

Ale stalo se jednou něco strašného. Jednoho dne jsme šli do našeho bazénu a začaly tam lítat vosy, včely a dokonce i čmeláci, hrozný. A tak jsme je vystrašili, ale zůstala tam jedna vosa a prásk. Bazén propíchla a píchla i bratra Matěje. Matěj začal plakat a šli jsme domů. A Jondovi, mýmu nevlastnímu bráchovi, se vyvinul
v mozku nápad, šel do obchodu a koupil za všechny jeho peníze pluh a šel na louku. Jeho táta a můj děda má traktor, takže orali a najednou mrk a krásné pole.
A zapomněla jsem říct, že koupil ještě bazén, tak ho tam dali a hráli a koupali jsme se tam. A děda koupil síť na bazén. To je taková síť, která je hrozně veliká, ta se dá na bazén a nemůžou tam vosy. Děda a Jonda jsou oba nejlepší. Tak proč toho nevyužít.

 

Dovolená ve Dvoře Králové

Adéla Stryková, 8 let

Tenhle rok jsem v létě jela do Dvora Králové. Když jsem viděla, že tam mají ZOO, tak jsem si řekla, že do ní půjdu. Nejvíc se mi tam líbily žirafy a zebry, jednu žirafu jsem dokonce sama krmila. Přespali jsme v hotelu a druhý den jsem si užila v bazénu, kde jsem si opravdu dobře zaplavala. Další den jsem viděla roztomilého pejska, který se drbal za uchem. Potom jsem se šla projít kolem hotelu a ten roztomilý pejsek šel za mnou. Chvíli jsme se spolu honili, ale pak už byl večer a já šla spát. Těšila jsem se, až toho pejska zase uvidím…Ráno jsem viděla pejska i s jeho pánem a ten mi řekl, že pejsek se jmenuje Sany. Dovolil mi si se Sany hrát. Hrály jsme si na honěnou a já upadla a odřela jsem si koleno a týden jsem nemohla běhat. Pak už jsme jeli domů a já jsem zjistila, že Sany se svým pánem bydlí vedle ve vchodu našeho domu. Měla jsem radost, že Sany uvidím častěji.

 

Na Harry Potter táboře
Viktorie Geňo, 9 let

Jela jsem na tábor se spaním s mýma nejlepšíma kámoškami Klárkou a Kájou. Každá z nás byla v jiném týmu, ale mě to nevadilo, protože jsem s nimi sdílela stan a Kája s Klárkou už mi někdy lezly krkem. Ale našla jsem si i novou kámošku. Ale né, už zase další Klárku! Ale tahle Klárka byla alespoň o trošičku chytřejší než moje první Klárka. Ale abych se v tom nezamotala, té první Klárce jsem říkala Klárka 1 a té nové Klárka 2. No a taky tam byla i zvířátka… 3 koťata a též 2 krysy
a jednu z nich jsem si dala i na hlavu. A to není všechno, prasata koníčci, kozy, pštrosi ovce no prostě to, co by mělo být na každé dobré farmě. A když jsme si šli zahrát noční hru, jako trest bylo, že nám počmárali obličeje. Já jsem počmáraná nebyla, protože jsem neměla žádný trest, neměla jsem ani jednu čárku na obličeji. Ale jinak můj tábor nebyl bez nehod. Nejprve jsem uklouzla a sedřela si nohu. Pak jsem chodila po laně, špatně jsem doskočila a vyvrknula jsem si kotník.
S ovázanou nohou mě vozili v kolečku, nebo mě Maruška nosila v náručí. Dvakrát mi kůň přišlápl botu. I přes zákaz jsem se potápěla v řece Rolavě, kde prý byly bakterie. Když jsem přijela domů, byla jsem pak nemocná. Ještě dodávám, že jsem se celý týden ani jednou nesprchovala a zuby si čistila jen třikrát. Maminka mě nechce na další tábor poslat. Chápete proč?

 

Letní překvapení

Ema Procházková, 8 let

Byl horký letní den a my jsme si vyjeli do bazénu, abychom si mohli zaplavat a zchladit se. Ale tam nás čekalo překvapení. V bazénu plavala chobotnice. Skočili jsme za ní a táta křičí: „Chobotnice, pojď hrát na babu!“ A začalo to. Chobotnice sem, chobotnice tam, prostě byla všude. Začalo se stmívat a my se chystali na večeři. Chobotnice viděla, jak odcházíme a byla smutná. Táta ji chytil za chapadla a odnesl ji do moře. Zase byla svobodná.

 

Moje léto

Linda Jenny Walterová, 8 let

Já se jmenuju Linda a mám doma 14 psů. Od malička jsem s nimi vyrůstala. Mám je moc ráda. A jeden pes je můj, jmenuje se Tatu. Chodím s ní na agility, to je sport pro psy a dogdancing, moc jí to baví. Umí sedni, lehni, slalom, paňáček, mezi, pac a spoustu dalších cviků. Jezdíme na výstavy a chodíme na dlouhé procházky, jezdíme spolu i k moři.
Letos v červnu jsme spolu byli také u moře. Ráno jsme se procházeli po pláži, odpoledne jsme se koupali a hráli si v moři. Večer jsme z útesu pozorovali západ slunce.
Je to můj přítel.

 

Dobrodružství jednoho letního dne

David Sherman, 8 let

Jednoho dne v létě jsme s rodinou jen asi na jednu minutu odešli, a když jsme se vrátili uviděli jsme, že naši křečci zmizeli. Nejdříve jsme se vyděsili, ale pak jsem ve zdi uviděl malou dírku. A protože jsem měl krabičku s bonbony, které dokáží zmenšovat lidi, tak jsme je spolkl. Zmenšil jsem se asi na velikost pěti centimetrů
a vydal jsem se do té mini dírky. Po chvilce jsme potkal naše křečky Masja a Tulstý a oni mi ukázali bar křečků.

Společně jsme šli dovnitř a křečci mi povídali, jak tam seděli za stolem a pili zelené pivo pro křečky. V tom baru byl také playstation a nová hra „Virtual v reálu života 2”. Ta hra byla naprosto kouzelná! Pokud hráč udělal alespoň jednu chybu v této hře, pak ze hry vyšly různé příšery a pokusily se vzít hráče s sebou do hry. Naštěstí jsme ani jedenkrát neudělali chybu a proto nás příšery nechaly na pokoji. Společně s křečky jsme tam snědli pizzu a vydali se zpátky domů.

 

Letní dobrodružství Kubíka a jeho kamarádů

Běla Urbanová, 9 let

 

Ahoj, jmenuju se Kubík a jsem kuře. A budu vám vyprávět, jak jsem o prázdninách zažil něco nečekaného.
Jednou jsem našel u dveří dopis. Rozbalil jsem ho a četl jsem: „Ahoj Kubíku a Týno, zveme vás na prázdniny do Chorvatska! Určitě přijeďte, jestli máte čas... Ahoj
a nanuky s sebou. Pipi, Napipi, Gudy, Dodo a Zrzek.“
Přiběhl jsem do kuchyně za maminkou: „Mami, Týno, do Chorvatska musíme jet!“
Maminka souhlasila a řekla, ať jim napíšu také dopis, že zítra jedem.
Vypadal takto: „Ahoj kluci! Zítra jedem a nanuky s sebou vezmem!:) Ahoj, Kubík a Týna“
Potom jsem hodil dopis do schránky a začali jsme se balit. Tady máte seznam věcí, na které jsem nesměl zapomenout: Triko, kraťasy, boty, plavky, brýle proti slunci, potápěčské brýle, krém na opalování.
Konečně jsme byli na palubě parníku, ten zahoukal a vypluli jsme do Chorvatska. Pipi vytáhl svačinu a chtěl ji sníst, jenže Zrzek byl rychlejší a hned ji spolykal. Jinak byla plavba celkem klidná. Až na to, že Zrzek chtěl za každou cenu chytit rybku. Pokaždé, když skočil do moře, začal mňoukat a plavčíkům trvalo dost dlouho, než Zrzka konečně vytáhli.
Konečně jsme byli v Chorvatsku. Zamluvili jsme si hotel přímo u moře. A teď vám povím to, kvůli čemu píši moji příhodu...
Jednoho dne jsem našel ve svém pokoji papírek, četl jsem: „Ahoj Kubíku, to jsem já! Živo! Dneska má být přehlídka medúz, ale naše se ztratily! Pomoz, prosím! Tvůj mořský kamarád Živo“
Na nic jsem nečekal, oblékl jsem potápěčské náčiní a skočil do moře. Tam na mě už čekal Živo.
„To je dost, že už jdeš, Kubíku. Přehlídka medúz začíná večer a my je ještě nemáme!“
„Jdu vám je pomoct najít,“ řekl jsem.
Vyrazili jsme do moře hledat svítící medúzy. Našli jsme je v jedné jeskyni, byly zbarvené od světle modré až po růžovou a zářily tak krásně, až oči přecházely.
A tak stihl Živo přehlídku medúz. Já dostal za odměnu vodotěsný tablet, kde chytáš medúzy, které v jeskyních svítí.
Tak se ty prázdniny podařily.

 

Dobrodružství s Tyčinkou

Elizabeth Tahel Sherman, 10 let

Jednoho letního dne jsem seděla za stolem a jedla ovoce. Právě jsem se zakousla do jablka, když se za mnou otevřel portál a já, když jsem ho uviděla, vešla jsem do něj. Uvnitř jsem se ocitla na nějakém místě, které obývala jen zvířata. Byla jsem v tomto rozměru jako pes. Brzy jsem se skamarádila s jedním štěnětem, které se jmenovalo Tyčinka a rádo se koupalo v malinovce. Jednou jsme s pejsánkem Tyčinkou šly do lesa, abych si tam trochu zvykla. Tyčinka byla holka. Vysvětlovala mi, kde co je a co všechno mají, ukázala mi i kde je restaurace. A tam jsme si potom také zašly.

Když jsme se posilnily, ukázala mi, jaké u nich mají sporty, jako třeba hřibnictví, logikurnost, sibulárnost, spolorálky, hmotnostika, magnestika, robotáristika, display book.

A co to vše znamenalo? Hřibnictví – hokej, logikurnost – tenis, sibulárnost – fotbal, spolorálky – vybíjená, hmotnostika – šachy, magnestika – lyžování, robotáristika – basketbal, display book – boxování.

Pak jsme šly k ní domů a tam to vypadalo stejně, jako v našem obýváku. Přespávala jsem u Tyčinky šest dní a pak jsme šly k moudrému křečkovi, aby mě vrátil zpět domů.

A najednou jsem seděla zase u svého stolu s ovocem v ruce.

 

Moje letní dobrodružství
Eliška Němcová, 10 let

Byli jsme na Pálavě s kamarády a potom tam na 2 dny přijela ještě naše teta a strejda. Skoro každý večer jsme chodili do sklípku, rodiče na víno a my na výbornou limonádu. Ti kamarádi měli dvě děti, dva kluky. Jednomu bylo asi sedm a druhému deset let, byl nějak tak stejně starý, jako já. Večer jsme hrávali hry a s těmi kluky jsme hráli na schovávanou a honěnou a na podobné hry. Babička nám hlídala dům a naše kočky. Jednoho dne jsme se rozhodli vyrazit do lomu, abychom se vykoupali. Byla tam průzračná voda, ve které plavala spousta barevných rybek. Z útesu jsme pozorovali vodní želvu, která se ve vodě vyhřívala. Už teď jsme tušili, že nás čeká napínavý den. S Šimonem a Adamem jsme šli na obchůzku kolem lomu. Chtěli jsme vylézt na kámen, ale něco tam zasyčelo, tak jsme šli blíž a uviděli jsme hada. Utekli jsme. Šimon ho neviděl a chtěl ho také vidět, takže jsme se tam vraceli zpět. Potom, když jsme odcházeli, všimli jsme si tabule, kde bylo napsáno, že se tam vyskytuje had se jménem zmije, kterou jsme potkali za tím kamenem.

Podivné prázdniny
Nela Vlková, 9 let

Konečně prázdniny!!! Dnes vám budu vyprávět, jaké byly moje prázdniny, ale řeknu vám, že byly moc divné. No nic, jdeme na to. Na prázdniny jsme jeli autem, ale píchli jsme kolo, tak jsme museli zastavit a opravit to!!! Ale nás se sestrou to vůbec nebavilo, tak jsme se šly projít. Ale co myslíte, my jsme se asi po patnácti minutách ztratily. Naštěstí nás rodiče rychle našli a jeli jsme dál. No asi po sedmi hodinách jsme byli na místě, šli jsme na pokoj, ale tam nám řekli, že jsme přijeli pozdě!!! Táta to naštěstí domluvil a dali nám jiný pokoj, ale asi ten nejhorší. Jo a také tam nebyla ani wifi, no alespoň že jsme tam byli jen na dva dny. No to jsem ale měla prázdniny, co? Tak snad jste měli lepší. Tak zatím.

 

Moje léto

Milena Křížová, 10 let

V létě jsme se chodili koupat na bazénu v KV Aréně a na Rolavu. Jednou, když jsme se byli koupat, začala bouřka a tak jsme sebrali všechny věci a utekli domů, abychom nezmokli. Domů s námi šel i náš pes Rex, protože se bojí bouřky. Měli jsme to akorát, jen jsme zavřeli dveře, začalo pršet. Bylo to hezké, ale i trochu strašidelné. Při bouřce se náš Rexík tak strašně bojí, že se chce schovat do domečku. (K nám domů, nechce být ani ve své boudičce.)

Můj nejlepší zážitek v létě bylo, když jsme s bratrancem spali na trampolíně. V noci svítily hvězdy, ale k ránu jsme museli utéct také před bouřkou. Ale hvězdy byly hezký.

S babi, dědečkem a mým bratránkem Tomem jsme o prázdninách byli v Jižních Čechách. Pluli jsme lodí po Lipnu a můj bratranec si schoval hlavu pod triko. Na lodi totiž začalo hodně foukat a bylo mu zima. Bylo to zábavné, protože nosil ještě slaměný klobouk. Tak vypadal pod trikem a kloboukem srandovně.

Moje léto bylo plné výletů a koupání.

 

 

Letní dobrodružství
Elen Raunerová, 10 let

Když jsem si šla zahrát Uhc run nenapadlo mě, že v té hře skončím a to myslím doslova. Jakmile jsem se napojila do hry, z monitoru vyšlo silné světlo a já reflexivně zavřela oči.
Když jsem je opět otevřela, došlo mi, že jsem ve hře, ale ne jako Minecraft postavička, ale skutečná já.
Nevěděla jsem, co si myslet, na jednu stranu je to úžasný, vždycky jsem si představovala, jaký by to bylo zažít Uhc run v reálu. Na druhou stranu je to dost nebezpečné a jestli chci přežít, budu muset najít hodně hlavně diamantů. Naštěstí jsem u sebe měla nástroje a mohla tak snadno sekyrou pokácet stromy.

Najednou jsem uslyšela vedle sebe kroky nějakého hráče a tak jsem rychle začala stavět most na duhou stranu trhliny. Po pár minutách jsem měla železo, zlato
a samozřejmě nějaké diamanty. Když jsem se vracela zpátky k mostu, uslyšela jsem za sebou znovu kroky. Rychle jsem se otočila a srazila hráče, který byl za mou, chytila jsem ho za ruku a vytáhla ho nahoru.

„Děkuju, že jsi mě zachránila,“ řekl zmateným hlasem. „Hledám svého kamaráda, pomůžeš mi ho najít?“

Rychle jsem se vzpamatovala a řekla: „Samozřejmě.“

On se jen usmál a šel směrem k východu z jeskyně. Šli jsme podle kompasu a cestou jsme si vyrobili brnění a zbraně. Potkali jsme pár hráčů, ale radši jsme se jim vyhýbali.

Po chvilce se k nám začal přibližovat jeden hráč, usoudila jsem, že to je ten, koho jsme hledali a měla jsem pravdu. Zjistila jsem, že ten, koho jsem zachránila v té jeskyni se jmenuje Martin a ten jeho kamarád se jmenuje Denis.

Vtom se k nám začala přibližovat skupinka pěti hráčů, byla jsem si stoprocentně jistá, že je porazíme a měla jsem pravdu, už podruhé. Dneska mám štěstí. A takhle pokračovalo posledních pár soubojů a nakonec jsme vyhráli.
Po posledním vítězství se zatáhla obloha a objevil se světelný tunel.

„To je brána do našeho světa,“ řekl Martin.

„Já tady chci zůstat!“ vykřikla jsem.

Denis se pousmál a souhlasil: „To je dobrý nápad.“

A tak jsme se chytili za ruce a společně se dívali, jak světelný tunel pomalu mizí a těšili se na další společné dobrodružství.

 

Zvířátka na farmě
Lilli Anna Sklenářová, 10 let

Už zas jsou tu prázdniny. Děti jezdí k moři, na farmy, k babičkám, k tatínkům a tak dále, ale Lilli zůstala na farmě. Přijely k ní kamarádky Terka, Lenka, Janička
a Lucka. Hrály si spolu, krmily ovečky a pomáhaly mamince Lilli převádět psy a ovce, krmit kačenky.
Když měly hotovo, šly si hrát ven, hrály si s ovečkami a také s pejsky. Když už bylo šero, pomohly mamince s večeří. Po večeři se vykoupaly a vyčistily zuby a pak šly spát.
Hodně brzo ráno se všechny probudily. Udělaly si snídani a vzbudily ostatní. Po snídani šly zase převést psy a nakrmit kačenky a pak si hrály venku. Zanedlouho přišla Lilli maminka a řekla jim, že budou na chvíli farmě samotné.
Nikomu z nich to nevadilo, hrály si dál.
Pak najednou přišla hrozná bouřka, a tak vzaly všechno, co nepatří ven a rychle to uklízely, ale déšť byl tak silný, že okamžitě promokly.
Když měly uklizeno, běžely dovnitř schovat se a převlékly se, aby nenastydly.
Protože už bylo 12:30, šly chystat oběd.
Po obědě si hrály s plyšáčky a také s kartami.
A pak se to stalo. Uhodil blesk. Zvířata se lekla a všechny ovečky utekly.
Lilli a kamarádky se polekaly, nevěděly, co mají dělat.
Terka dostala nápad: „Zavoláme mamince Lilli!“
Ale Lilli tou dobou ještě telefon neměla a tak řekla:„Tak ať zavolá mamince Lucka, ta přece má telefon.“
Ale Lucka na to řekla:,, Já nemám přece telefon!“
A pak do toho vstoupila Lenka:,, Než si to objasníte, budou všechna zvířata fuč!“
A Janička povídala:,, To je ale pravda...“
Pak znovu uhodil blesk a už se stalo! Všechny ovečky se rozutekly!
A všechna děvčata zároveň zvolala:,,Ale nééé!“
Terka se zeptala Lilli :,,Co budeme dělat?“
Lilli už nějakou dobu s maminkou a Honzíčkem farmařila a proto věděla, že se maminka bude určitě zlobit a že se něco musí udělat.
Řekla svým kamarádkám:,,Musíme je najít, nebo bude zle!“
,, Jak je ale máme v této bouřce najít?“ chtěla vědět Janička.
Lilli odpověděla:,, Musíme se přemoct a jít ven.“
,,A co si mám vzít na sebe?“ zeptala se Terka.
Lilli zavelela:,,Nepromokavou bundu, teplou mikinu, teplé a pevné boty, samozřejmě nepromokavé a nepromokavé kalhoty. A tolik vrstev, aby ti nebyla zima a také čepici a rukavice.“
Děvčata se rychle oblékla a vydala se ven.
Venku se Lucka zeptala: ,,Co mám vzít, aby mi neutekly?“
Lilli se zahihňala: „Hlavně si vezmi mozek nic víc nepotřebuješ.“
Všichni se začaly smát a za malou chvilku Lilli řekla: „ Nic! Musíme jít.
Děvčata šla hledat ovečky, hledala, hledala po všech loukách, ale ovečky nikde. Pak se zase zablesklo a Lenka na to: ,, My je snad nikdy nenajdeme!“ A zase blesk a v tu ránu vyběhly všechny ovečky ven z lesa.
Všechna děvčata vyjekla: ,,Jójójó!“
Zahnala ovečky do ohrady a rychle běžela se domů schovat a osušit se, než přijedou Lilli rodiče s paní Bečkovou.
Bylo už 17 30 a než přijela Lilli maminka s Honzíčkem a paní Bečkovou v 18 hodin, podařilo se děvčatům přichystat i večeři.
A nikdo na to nepřišel dodnes.
Kromě Honzíčka, ale ten ví všechno, takže pššš.

 

 

Letní dobrodružství na jižní polokouli a na Marsu

Tadeáš Grosser, 10 let

1) Léto na jižní polokouli
Jednou jsem se v létě vypravil na Antarktidu, na které jsem zažil spousta dobrodružství.
Když jsem tam přijel tak jsem zjistil, že zdejší obyvatelé jezdí na sáňkách, přestože je léto. A tak jsem se jich zeptal, jestli to můžu zkusit. Odpověděli mi, že můžu, tak jsem to zkusil a bylo to super. Pak jsem chtěl vědět, kde je jejich vesnice a oni řekli: „Pojďte za námi,“ a dovedli mě za náčelníkem.
„Pojď lov medvědů cizinče,“ promluvil náčelník a tak jsem šel, co jsem mohl dělat. Když jsme byli asi v půlce cesty, tak na naší výpravu zaútočil medvěd. Naštěstí jsme ho včas zpozorovali a začali na něj střílet. Náčelník řval: „Zabijte ho,“ a my ho tedy zabili. Přitáhli jsme ho se vší parádou do vesnice a následovaly medvědí hody.
Druhý den jsem se vzbudil dřív, než všichni ostatní, a tak jsem ještě zůstal ležet v posteli a čekal jsem, až se ostatní vzbudí. Když se konečně vzbudili, začali hned sáňkovat a bobovat a já samozřejmě taky. Bobovali jsme, až jeden kluk řekl: „Pojďme si dát závody,“ a brzy bylo jasné, že on byl z nás nejlepší. Alespoň dokud se neobjevil kluk ze sousedního kmene, ten byl ještě o hodně rychlejší.
Další den mě probudil křik a třeskot, tak jsem vyšel ven zjistit, co se stalo. A uviděl jsem, že se bojuje se sousedním kmenem. Naštěstí jsem si všiml letícího kopí
a včas jsem uskočil. Hned potom jsem kopí popadl, vyrazil do boje a i díky mně jsme vyhráli a donutili je uzavřít mír. Poté jsme dlouho do noci oslavovali vítězství, tančilo se, hodovalo a tak proběhl můj předposlední letní den na Antarktidě.

Poslední den proběhl celkem klidně. Večer, když jsem byl ve stanu, tak ke mně přišli dva jejich bojovníci a zavázali mi oči. Dovedli mě k ohni a tam byla oslava na rozloučení. A bylo to super.

Další den ráno jsem se vzbudil brzo, a tak jsem šel na snídani a odtamtud na letiště, kde mě vyzvedlo letadlo do Prahy. Když jsem se ráno ocitl v Praze, tak jsem nejdřív nevěděl, kde jsem, ale za chvíli mi došlo, že v Praze. Tak jsem vystoupil z letadla a na letišti na mě čekali příbuzní a jim jsem vyprávěl to, co jsem teď vyprávěl vám.

2)Léto na Marsu

Jednou jsem potkal mého souseda, jak jde na letiště. Zeptal jsem se ho: „Kam letíš?“ A on mi odpověděl: „Do Ameriky, na mys Canaveral.“

„A proč zrovna tam?“ ptal jsem se dál.

„Mám zamluvenou raketu na Mars,“ vysvětlil mi.

„A co tam budeš dělat?“ chtěl jsem vědět.

„Opalovat se,“ ujasnil mi.

„Vždyť se můžeš opalovat třeba u Středozemního moře,“ divil jsem se.

„Ale tam je kratší léto než na Marsu!“ vysvětloval.

„Tak víš co, letím s tebou,“ rozhodl jsem se.

Když jsme tam doletěli, tak jsme zjistili, že tam je ve skutečnosti hrozná zima, takže jsme letěli zase domů.

A tak jsme nakonec jeli k tomu Středozemnímu moři. A tam jsme si to užili stejně, jako bychom si to užili na Marsu.

 

  

Léto v šílené ZOO

Anna Karasová, 10 let

Jednoho dne nebyl v zoo majitel, ale jenom dva pracovníci. „Dobrý den,“ řekl správce. „Dobrý den, co se stalo?“ odvětila paní pokladnice. „Divím se, že to nevíte,“ divil se správce. „A co bych měla vědět?“ zeptala se pokladní. „Že utekla zvířata, vy blázne,“ odvětil správce. „Cože?“ nechápala pokladní. „Že-utekla-zvířata.“ Vtom se objevil leopard a vyděsil paní pokladní. „Ale vždyť je to jen leopard,“ mávl rukou správce. „No jo vlastně,“ uklidnila se pokladní. Najednou se tu zničehonic objevil pan prezident a řekl: „Dobrý den.“ „Ehm dobrý den,“ pozdravili zaraženě správce a pokladní. „Měl jste přijet až zítra,“ divila se paní pokladní. „Odpadla mi nějaká schůzka a tak jsem přijel o jeden den dříve. Mohl by mě někdo zavést do hotelu, který jsem si tu zamluvil?“ ptal se pan prezident. „Jistě jistě, ale nechtěl by jste si nejdříve dát výborný oběd v naší zbrusu nové restauraci?“ navrhla pokladní. „No po té dlouhé cestě bych si dal něco na zub, dobře vyzkouším to,“ souhlasil pan prezident a paní pokladní ho odvedla do restaurace. Mezitím se pan správce snažil chytit medvěda. „Ná puťa puťa ná,“ volal na medvěda a snažil se ho nalákat na mrkev. „Hernajs, proč za mnou ten medvěd nejde,“ nechápal správce. Potom uslyšel takový divný skřek. Byl to orel, který si všiml mrkve, kterou měl v ruce. Tedy to si alespoň myslel. Orel ve skutečnosti viděl utíkající myšku jeho směrem a tak to vypadalo že letí na něj. Proto správce odhodil mrkev na zem. A té si všimla rodinka lemurů. Vyskočili ven z klece a snědli ji, no a potom se vrhli na pana správce, protože jich měl ještě plný pytel. Lemuři všechnu mrkev vysypali a i s ní se posunuli
o kousek vedle. Pan správce toho využil, vzal pytel a všechny je do něj i s mrkví nabral. Konečně měl první zvířata odchycená. Už mu zbývalo jenom 105 druhů. Tak dal ty lemury zpět do výběhu a zase se snažil ulovit medvěda. Zkusil vzít rybu z krmení pro tučňáky a hodil ji před něj. Když viděl, že medvědovi zachutnala, vzal jich víc a pokládal je jako cestičku k jeho výběhu. Medvěd za ním poslušně šel, až došel k hromadě ryb v jeho výběhu. Začal je polykat jako maliny. Tím pádem měl pan správce čas, než medvěd všechno spořádal, zamknout jeho klec a odejít. Potom lákal všechna domácí zvířata na maso. Asi se ve škole moc neučil. Až když viděl krávu jíst trávu, konečně ho napadlo jim dát salát a zelí. Tentokrát za ním poslušně šla, ale šli za ním i jeleni, sobi a podobná zvířata. Tak hodil zelí do výběhu domácích zvířat a na salát lákal zbylé kopytníky. Rázem mu zbývalo pouze 83 druhů. Když už tedy věděl, co která zvířátka jí, snažil se nalákat kočkovité šelmy do jejich pavilonu. To se mu taky moc nepovedlo, jelikož vzal jenom jeden kus masa a jednotlivé smečky se o něj popraly, ale na konec je dostal všechny do správných výběhů. Postupně počet neodchycených zvířat ubýval. Větší problém ale měla pokladní, jelikož pan prezident byl unavený a chtěl jít na hotel. Jenže ona věděla, že všechna zvířata ještě nejsou ve výbězích a tak ho přece nemohla vzít do hotelu. Zkoušela mu dát ještě kávu na účet podniku, ale on už nechtěl. Tak ho vzala na pokoj a doufala, že se nic nepokazí. Konečně měl pan správce odchycená všechna zvířata. Jenže přišla další pohroma, velikánský slejvák. Zoo se postupně začala potápět a tak museli evakuovat pana prezidenta a zabezpečit zoo. A od té doby už nikdy nenechávají zoo otevřenou, když tam skoro nikdo není.

 

 

Moje prázdniny

Hedvika Chalupová, 10 let

Moje prázdniny byly super. Byli jsme s tátou na Jesenici, jeli jsme tam dokonce dvakrát. Také jsem se plavila na raftu s mojí ségrou Sabčou a Tomášem, bylo to super, a my děti jsme pořád padaly do vody. Pluli jsme po řece, zatímco táta hrál na svatbě, jako DJ. O prázdninách jsem měla také tréninky u koní, ty byly také super, protože u koní mě to vážně baví. A také jsme jeli na kole s Tomášem a se Sabčou a cestou jsme projížděli kolem koníků v ohradě a když jsme dojeli
k hospodě, tak jsme si tam hráli na prolejzkách, Prostě samá super zábava.

 

 

Z lenochodího deníku 2

Jan Rolník, 11 let

Já sem jsem lenochod z Prahy. Miluju hamburgery, Minecraft a YouTube. Ten minecraft je novej, tedy nový. Jo a ještě něco, ty hloupý pravopisný chyby, já jim ustřelím hlavu jako noob v jedný písničce od Black Plasma Studios zombíkovi.

Ale zpátky k minefraktu, ten jsem našel na YuoTube u SirYakariho nebo Sysla, možná u Mattema. Minecraft nehraju ne proto, že by to byla blbost, ale protože stojí peníze a já jich moc nemám, věřte mi a peníze jsou na prd, jako Tary. Ale můj život se moc nezměnil, pořád bydlím na Sokolovské ulici v Karlových Varech, a nově jím ananasy. A je tu ještě taková maličkost, PÁNÍČEK SI KOUPIL TOHLE LÉTO DALŠÍHO LENOCHODA. Teda, mě si nekoupil, mě dostal, když pracoval v Zoo Praha, ale Henryho (to je jeho jméno), si koupil. Henry je o trochu mladší než já, ale hrajeme si spolu, třeba na schovku a také s legem Martina (to je syn páníčka). Martin si s námi taky občas hraje. Je mu osm, což znamená, že už chodí do školy, což taky znamená, že je na tom líp než já a moje lenochodí výuka. Učím se jí, YouTube například, matiku, 1+1=1, takhle to říká Mottem (youtuber), a to jsou asi všechny novinky z mého života. A co z toho vyplývá? Že orangutan je opice.

 

 

Letní prázdniny

Barbora Svobodová, 11 let

O prázdninách jsem s maminkou chodila na koupaliště a do lesa. Na koupališti to bylo super. V lese to bylo také hezké, ale trochu se tam bojím.

Jednoho dne jsme šly kolem studánky, kde byla krásná čistá voda. Ale pak jsme šly do velkého kopce a mě už rozbolely nohy. Pak nás čekal ještě další kopeček
a konečně jsme byly v lese. Nikde nikdo nebyl, jen my dvě. Přišly jsme ke krmelci a maminka povídala o zvířátkách, co se tam určitě chodí napapat. Hlavně v zimě, když jim tam myslivci to papání dávají. Také jsme hledaly houby, ale žádné jsme nenašly. Ale byl tam krásný čistý vzduch, jenže také hodně komárů. Cestou domů jsme se zastavily ještě na hřišti.

Když jsme došly domů a já se navečeřela a vykoupala, byla jsem tak unavená, že ani nevím, jak dlouho trvalo, než jsem usnula. Ale myslím, že to netrvalo déle, než minutu. Byl to krásný výlet.

 

 

RAFT

Jakub Laštůvka, 11 let

Byl to docela normální den. Letěl jsem za babičkou, která žije v Chorvatsku, na prázdniny.

Uprostřed cesty se ale ozval pilot:“ Pozor pozor! Letadlo v rychlosti začíná praskat!“

Vylekal jsem se: „Cože?“

Úplně jsem vykřikl a ohlédl se, kde to začíná praskat, a v tom jsem uslyšel děsivou ránu, která mě omráčila.

Po nějaké době jsem se probudil. Viděl jsem samý písek. Kde to jsem?

Ohlédl jsem se, ale za mnou jen moře a trosky z letadla.

Pak mě napadlo: „Přežil ještě někdo kromě mě?“

Vstal jsem a šel jsem hledat někoho, kdo by ještě žil.

Na sedmý pokus se mi to povedlo. Na pláži ležel chlapec, možná o rok mladší než já. Zeptal jsem se, jak se jmenuje.

Nejdřív se začal rozhlížet a pak řekl: „Toby.“

Řekl, že je mu 16 let a zeptal se: „Hej, nevíš, kde to jsme?“

Odpověděl jsem mu: „Ne, nevím...hej Toby? Neletěl s tebou někdo?“

„Jo, můj o rok starší brácha Ondra.“

Zeptal jsem se ho, jak vypadá, ale řekl, že si toho moc nepamatuje.

Já si toho taky moc nepamatoval, při té ráně mě omráčila sedačka, ale řekl jsem mu, aby šel hledat se mnou.

Na asi 23. pokus jsme ho našli.

Prohledali jsme vše, ale my tři jsme byli jediní ze 78 lidí v letadle, kdo přežil.

Nevěděli jsme, kde jsme a jak se dostaneme domů. Při cestě od pobřeží jsme zjistili, že jsme na malém ostrově, kde nejsou domy ani lidé, žádné silnice, nenašli jsme vodu a k jídlu jen rostlinky.

„Co budeme dělat?“ Bylo mi do breku a Ondra s Tobym vypadali taky vyděšeně.

Pak jsem si vzpomněl na jednu knížku, kde vyrobili vor a pluli po řece. Jenže jsme neměli žádné nářadí na pokácení stromů.

Pak jsme zahlédli trosky letadla. Rozběhli jsme se k němu a hledali, jestli nenajdeme něco užitečného.

„Hurá!!!“ zakřičel Toby a vytáhl nafukovací záchranný člun. Nafoukli jsme ho...ale byl protržený.

Tak znovu – „hledáme dřevo na rafty“ zavelel jsem.

O kus dál jsme objevili čtyři stromy, které porazilo padající letadlo. Olámali jsme z nich větve a s pomocí pásů z letadla, které se nám podařilo vytrhat z některých sedadel, jsme kmeny svázali k sobě. Trvalo nám to tři dny a až čtvrtý den jsme mohli vyrazit na moře.

Už plujeme něco přes čtyři dny a za tu dobu se nám pomocí chleba, co jsme našli v něčích zavazadlech, podařilo lovit ryby. Díky půl bochníčku chleba jsme vylovili tři ryby, dvě velké a jednu trochu menší, ale aspoň něco.

Další den nastala nouzová situace. Sice jsme už viděli v dálce pevninu, ale ke všemu tam byl ještě žralok, který začal plavat naším směrem. Vyděsil jsem se
a nejen já jsem začal couvat. Najednou jsem si uvědomil „počkat necouvejte, raft se převrátí!“

Rozložili jsme se na celý raft, žralok za chvíli ztratil zájem a vyrazil za hejnem rybiček.

K večeru nás vlny zanesly k pláži, rychle jsme doplavali na břeh a utíkali do kempu. Byli jsme zachráněni!

A stali se z nás nejlepší kamarádi.

 

 

Já a celotáborovky
Gabriela Slováčková, 11 let

Ahoj, nejspíš si říkáte, co se asi v tomto článku můžete dočíst zajímavého, no tak se koukněte a uvidíte. Teď vám objasním pár věcí. Celotáborovky: je to zkratka pro hry, které hraje v oddělených týmech celý tábor. Náš tým se jmenoval A JEĎ!
Tak a můžeme začít. Naše první táborová hra se jmenovala Vědma. V této hře jde o to, že z týmu se rozdělíte na dvojice. Potom se zavázanýma rukama k sobě poběžíte ke stanovišti, kde vám řeknou několik možností, a vy musíte uhodnout tu správnou. Ale pozor, ke stanovišti běží jen jeden z dvojice, druhý zůstane stát mezi týmem a stanovištěm. Když ten u stanoviště nebude znát odpověď, poběží se zeptat druhého ze své dvojice. Za dobrou odpověď má tým 2 body.
A samozřejmě vyhrává tým s nejvíce body. Náš tým byl samosebou první a moc jsme si to užili.
Další celotáborovka se jmenovala Cesta na Olymp. V této hře jde o to, že po velké ploše je libovolný počet stanovišť. U každého stanoviště stojí člověk převlečený za řeckého boha, takže má přes sebe prostěradlo a na hlavě bobkový list. Musíte rychle přebíhat z jednoho stanoviště na druhé a na každém vám dají nějaký úkol. Například musíte trefit prostředek terče pistolí na airsoft, nebo si udělat vojenské maskování na obličej (tohle jsme zkutečně dělali ). V této hře jsme také dopadli dobře, ale já se tím běháním do kopce a zase z kopce moc nebavila. Původně těch her bylo 6, to by však nebyla povídka, ale celá kniha. A navíc bylo nejlepší, že jsme při posledním dni tábora vyhráli dort, protože náš tým byl na prvním místě. No i když se mi pár her moc nelíbilo, na táboře jsem si udělala hodně přátel a tyto hry naše přátelství ještě utvrdily. Já vím, že si teď asi říkáte, že jsou to jen hry, ale pro mě to jen hry nebyly a zajímalo by mě, jestli vás to také utvrdí ve vztahu
s dobrým kamarádem. Ale musím přiznat, že hrát tyto hry s mými přáteli mě dojalo. A ať jsou teď kdekoliv, tak mi chybí a doufám, že se s nimi zase uvidím.

 

Pavouk z jeskyně
Ema Ertlová, 11 let

Jednoho krásného léta byl v jedné malé vesnici jeden velmi šikovný hráč. Ten hráč se jmenoval Steve_19, byl velmi zkušený a zručný. Jednoho krásného dne se vydal na velkou výpravu. Našel různé stavby, pouštní chrámy a spoustu vesnic. Ale nenašel žádného kamaráda. Měl sice jednoho kamaráda creepera, ale ten
v jednom kuse vybuchoval.
„No nic,“ řekl si, „půjdu natěžit nějaké diamanty.“
Těžil a těžil, až se prokopal do velké jeskyně.
„Jupí!“ řekl si, „tady určitě najdu nějaké ty diamanty.“ Ale najednou uslyšel hlasitý pláč. Vydal se hledat toho, kdo tak hlasitě naříkal. Hledal a hledal a najednou našel smutného pavouka. Přišel k němu a řekl: „Ahoj,“ ale pavouk jen smutně kývl. „Proč tu tak pláčeš,“ zeptal se ho.
„Jsem smutný, protože se se mnou nikdo nechce kamarádit.“
„Oh a nechceš se kamarádit se mnou?“
„Jo to by bylo super,“ povídal pavouk.
„A jak se jmenuješ? Já jsem Steve_19 a ty?“
„Já jsem Fred.“
„Pojď se mnou, ukážu ti, kde bydlím.“
A v tu chvíli se ocitli ve skutečném světě.
„Páááááni,“ řekl pavouk, „kde to jsme?“
„Ve skutečném světě,“ odpověděl Steve.
„Páni je to tady úplně jiné! Krásné a tak, kulaté...“
„To ano,“ usmál se Steve.
Pavouk byl v normálním světě štěstím bez sebe. Hned chtěl vyrazit ven a všechno prozkoumávat. Když se doplazil ke dveřím, zjistil, že je nemůže otevřít. Steve ho tedy naučil jak zacházet s klikou. Jakmile otevřel dveře, málem omdlel. Ještě nikdy neviděl takovou nádheru. Při večeři Steve pavoukovi řekl, že je léto a že zítra pojedou na dovolenou. Ráno, když přijeli na letiště, pavouk nemohl věřit svým očím. Na letišti si dali oběd a hned potom odlétali. Když přistáli, chtěl pavouk vědět, kde to vlastně jsou. Steve mu prozradil, že na Kanárských ostrovech, přímo na Grand Canarii. Jakmile si vybalili věci, šli na pláž. Pavouk hned skočil do vody
a potom dlouhé hodiny hrabal v písku. Když se vraceli zpět do hotelu, pavouk řekl: „Není to tu jako v Minecraftu. Je to tu lepší.“

 

 

Co jsem dělal o prázdninách

Karel Jan Böhm, 11 let

„Děti, co kdybychom jeli za dědečkem?“

„Jo!“

„Ahoj dědo.“ ,

„Ahoj kluci, chcete slyšet příběh?“

„Jo, chceme!“

„Tak jo. Bylo to po vysvědčení roku 1912. Strejda mě vzal na okružní plavbu z Polska do Španělska a vzducholodí zpět. Jenže, když jsme pluli kolem severozápadního cípu Francie, do něčeho jsme narazili.“

„A co dál dědo?“

„No po 66 dnech nás vytáhli. A já tak prožil celé léto roku 1912 na troskách lodi.“

„A dědo, měli jste nějaké knížky?“

„Ano, měli jsme 20 000 mil pod mořem, Cestu do středu země, a Zlatou sopku, jen škoda, že jsme je nestihli přečíst. Jednou, to byl 12 den na troskách, nás přepadl žralok, ale strejda ho vzal kusem lodi. A představ si, že o Titaniku jsme se dozvěděli, až když nás vytáhli. Celkově to bylo dobrodružné asi jako Dva roky prázdnin, které jsem četl doma. Ach, jak se mi stýskalo.“

„Kluci, dědo, večeře!“

„Tak honem na večeři!“

 

SEN
Jan Psohlavec, 12 let

Je dvacátýho srpna a i když jsou prázdniny, měl jsem strašnej den.
Šel jsem spát ve dvanáct, ale vzbudil jsem se ve tři a nemohl usnout.
Ke snídani jsem měl asi zkažený vajíčko a televize nefungovala. Mám pocit, že by mi jí máma stejně nedovolila, protože měla přijet návštěva. A k tomu mi schovali mobil. Když jsem se na něj ptal, nikdo “neměl čas“.

Lezu do postele a chci spát, chci zažít novej den.. Najednou padám.

Chvíli nechápu, ale začínám si uvědomovat, že jsem ve snu. V tu chvíli dopadnu. Měl jsem za to, že ve snu nic nebolí, ale opak byl pravdou. Cítil jsem se jako bych chcípl, ale v pohodě jsem se zvedl. Rozhlížel jsem se kolem. V tu chvíli vidím holku ve svetru. Zvedá se a říká: „Proč?“.

Zadíval jsem se na ní a zjistil, že má na tom svým svetru napsáno právě toto slovo. Koukl jsem se na svojí mikinu. Měl jsem na ní napsáno: „Ne“. Chtěl jsem říct: „Cože?“, ale zmohl jsem se jenom na: „Ne“.

Za mnou se ozval holčičí hlas: „Jo!“.

Otočil jsem se. Viděl jsem další holku, co měla tričko s: „Ano“. Bylo to všechno tak perverzní, ale neřekl jsem jí to, protože se na mě koukala, jako by mě chtěla zabít. Jenom jsem se na ní zatvářil blbě, aby jí to nebylo líto. Znovu jsem se otočil, tentokrát na tu holku se svetrem, protože ta se mi zamlouvala víc.

„Jak se jmenuješ?“.

„To... to se ptáš mě?“ řekla.

„Jo, tebe, proč?“

Najednou mě objala. Nedalo mi to a řekl jsem: „Proč mě objímáš?“.

Objala mě ještě silněji. „No ..a… tvoje ctěné jméno?“

„Jo, promiň, Kaya.“

„Hm.. já sem Honza,“ řekl jsem.

„ ... a já Ben, vole.“

Koukl jsem se vedle sebe. Tam stál kluk, který měl na sobě triko s nápisem „ku*va“.

„ Víš, co to vůbec znamená ?“ zeptal jsem se ho.

„No, to jste přece vy všichni tady kolem.“

Vtom jsem se na něj rozběhl. Bylo mi jedno, že je asi o sedm let mladší než já, chtěl jsem mu dát takovou tečku, že už se nevzpamatuje. Běžel jsem na něj. Ten kluk mě ale uhodil tak, že jsem se vzbudil...

 

 

Pes z naší ulice

Nela Gábrišová, 13 let

Ahoj !

Já jsem Bingo. Pes, který žije v Karových Varech, ve Šmeralově ulici ve velkém oranžovém domě. Žiji zde s mým páníčkem. Je mu asi 70 let. Tedy aspoň myslím, protože nedávno něco slavil se svou dcerou a jeho přáteli. Jeho dcera mě má moc ráda. Vždy, když přijde, dostanu něco na zub. Ležel jsem jí na klíně a ona mě hladila po hlavě a já potom usnul.

Ale aby jste si nemysleli, moc často se u nás neslaví, ba naopak. Spíše spím, nebo jím a někdy jdu i na procházku. Většinou mě bere na procházku jeho dcera, myslím, že Magda. Jo! Tak se jmenuje! No a Magda mne bere na procházky, protože můj pán už nemůže, špatně se mu chodí a dýchá. A proto často nechává otevřené okno, které vede přímo do centra dění a zajímavostí. Jako malé štěně jsem málem vypadl, ale naštěstí mě Magda jen tak tak chytila za ocásek, no a to se ví, že každý pes si svůj ocas hlídá, no a tak jsem se po ní ohnal! Ale nic se jí nestalo, neboť jsem ještě neměl pořádné zuby a také mě Magda chytila pod mým buclatým bříškem a sundala z okna. Ale teď zpět. Možná si říkáte, že jsem chudáček, že se o mne můj páníček pořádně nestará a že by mě málem nechal vypadnout z okna a nedává najíst. Ale to je lež!!! On už je fakt starý a navíc Magda taky nemá čas za mnou pořád jezdit. Tak když nemám co dělat, koukám z okna ven.

Každý den koukám z okna a přesně vím kdy, co a kde se děje. Přesně v 7: 35 se tu už scházejí žáci druhého stupně, přesně v 7:40 otvírají a v 7:55 zavírají, pak se dlouho nic neděje, sem tam projede nějaký auto, projde nějaký člověk, nebo jdou děti z druhého stupně takříkajíc na " TĚLÁK" (pořád nevím, co to je) no a v 10:00 dostávám oběd, takže to u okna nejsem. Potom ve 12:45 jdou první děti na oběd, potom další ve 13:30 a poslední ve 14:45. Pak se zas nic neděje až do večera, kdy přijde Magda a vezme mě na procházku a pak je u nás na večeři. A pak se mi vždy zdá, co jsem za ten den viděl a zažil. Sice je to pořád stejné a přesné jak hodinky, někoho by to nudilo, ale já jsem šťastný a nikdy bych to nechtěl jinak. A tak pro mě začíná největší letní dobrodružství 1. září, když začne škola.

Tak až někdy půjdete okolo, tak si mě všimněte a třeba mě i pozdravte. Já budu rád a aspoň to nebude pořád dokola stejné. A nezapomeňte, jsem stále v okně.
Váš pes Bingo.
Pes, který je stále s vámi.

 

 

 

Jednoho letního dne

Mikuláš Böhm, 13 let

Jednoho letního dne se pan Pulec probudil z dlouhého spánku a zjistil, že ten komár, co mu v noci stále bzučel u ucha a nenechal ho spát, ho štípl do nosu. Jeho nos byl celý veliký a oteklý a ten kousanec byl jako od včely.

„Co si počnu?“ řekl si, protože měl toho letního dne rande se slečnou Korovou. „Takhle mě přeci nemůže vidět... vypadám jak nateklá okurka. Určitě se jí nebudu líbit a na další rande se mnou už nebude chtít.“

Celý letní den si dával na štípanec obklady, ale stejně to nepomohlo.

„No co.. ať se děje vůle Boží.“

Tak pan Pulec vyrazil na rande a co se nestalo, když se setkal se slečnou Korovou? Slečna Korová měla nos také jako okurku, co okurku, jako cuketu, protože na jejím nose byly štípance tři. Když se na sebe podívali, tak se začali smát a toho letního večera spolu strávili krásný letní čas.

 

  

Léto

Anička Laštůvková, 15 let

Když se listí už začalo pomalu zbarvovat do limetkové až žluté barvy, začalo být už o něco chladněji než v červnu a do dvou týdnů měla zase začít škola, já a moje rodina jsme jeli do Ponědraže na chaloupku, kde jsme přespávali na celý jeden týden. Já, moje máma, můj táta a můj mladší bratr Jakub jsme tam přijeli jako druzí, možná třetí. Byla tam mámina sestra s rodinou, babička, teta…zkrátka dohromady 17 lidí, z toho 5 dětí, a jedna kočka navíc. Trvalo asi necelou hodinu, než i ostatní členové rodiny přijeli a hned potom jsme si mohli začít rozdělovat pokoje a postele. Jakmile jsme si všechny postele a pokoje rozdělili, šli jsme do hospody pro něco k zakousnutí a začali jsme si všichni povídat jako např. „Jaká byla cesta?“ nebo třeba „Nebyly cestou žádné potíže?“ apod. První tři nebo čtyři dny jsme cestovali různě po Třeboni, Českých Budějovicích, Českém Krumlově a dalších místech v Jihočeském kraji. Pátý den na chalupě v Ponědraži byl ten den, na který se vždy každý rok tak těším, bylo naše rodinné maškarní. Máme jeden takový rodinný zvyk, vždy když se o prázdninách sejdeme na týden na velké společné chalupě, kterou vybíráme už rok předem, tak někdy v polovině toho týdne máme rodinné maškarní. Je to jako zcela jiné maškarní, až na to, že na každý rok si vymýšlíme úplně jiná téma. Minulý rok jsme byli za lidi z 20. let minulého století, jindy za ovoce a zeleninu, Hippies, za sportovce, známé osobnosti, piráty a jiné
s mořem související bytosti, pohádkové postavy a další. A tento rok jsme šli za národy. Máma byla za Mexičana, já byla za Španělku, táta šel za Skota a můj mladší bratr šel za slovenskou dívčinu. Masky měli všichni, i roční Tadeášek. Jenže tentokrát jsme udělali v ten maškarní den něco, co si bude celá Ponědraž dlouho pamatovat. Rozhodli jsme se v těch kostýmech vydat k hospodě, kam jsme šli hned ten první den po příjezdu. A abych pravdu řekla, dost mne překvapilo, že obsluha v té hospodě ani ostatní zákazníci nic nenamítali, naopak se na nás chodili dívat a někteří si nás fotili, docela jsme jim zpestřili čtvrteční večer. Paní servírka si z nás dělala legraci, že je Covid-19 a že by se ještě neměly překračovat hranice. Dost jsem si ten den užila a jsem zvědavá, jestli se nám to podaří zopakovat i příští rok.

 

 

 

Letní dobrodružství

Vojtěch Přiklopil, 15 let

Léto 2020 bylo plné překvapení, nejvíce překvapení bylo ale v našem letním dobrodružství. Vše začalo nevinně, až se stalo... Povím vám raději celý příběh.

Dne 22.7. jsme se rozhodli s rodinou, tetou a bratrancem, že si uděláme výlet k moři do Řecka. Vyjeli jsme v noci a druhý den odpoledne jsme tam byli. Zaparkovali jsme u jednoho krásného hotelu, který jsme už měli objednaný. Vyšli jsme do 8. poschodí, kde se nacházel náš pokoj. Měl jsem veliké štěstí, že jsem měl pokoj
s tak krásným výhledem. Asi 100 metrů od hotelu bylo nádherné průzračné moře. Vybalili jsme si věci a šli na pláž. Vzali jsem si s sebou slunečník, krém na opalování, deky, jídlo a spoustu dalšího. Došli jsme na pláž a s udivením jsme koukali, jak málo lidí tu je. Rozložili jsme si věci a šli do moře. Jelikož miluji potápění, ale zároveň mám thalassophobii, vzal jsem si i potápěčské brýle. Ponořil jsem se a pozoroval hejna kolem plujících ryb. Bylo to úchvatné! V dáli jsem viděl otevřené moře a na dně korálový útes. Doplaval jsem tam, abych se podíval na život kolem něj. Doplaval jsem k němu a snažil se potopit hlouběji, abych se podíval zblízka. Ovšem, potápěl jsem se nějak hluboko a i když byl útes na dosah, nebyl. Zjistil jsem, že má odhadovaná hloubka korálového útesu je jen optický klam a že je daleko hlouběji. Rychle jsem se snažil vynořit nad hladinu, ale bylo to jen tak tak. Vynořil jsem se a snažil popadnou dech. Začal jsem plavat ke břehu, ale následně mě odtáhl proud odlivu zpět do širého moře. Postupně jsem se tedy vzdaloval od pevniny. Snažil jsem se zachovat klid a plavat na zádech, abych si nevyčerpával tolik síly. Uplynulo asi 10 minut, koukám kolem sebe, břeh nikde. Ani žádná loď, nic. Jen širé průzračné moře. Nevěděl jsem, kam mám plout. Podíval jsem se pod hladinu, abych zjistil, jestli jde vidět na dno a podle toho se orientovat, ale místo dna... jsem v hluboké vodě viděl gigantickou krakatici. Jak už jsem zmiňoval, mám strach z hloubek a není mi příjemné, když vidím něco v té hloubce gigantického. V tu chvíli jsem začal panikařit, jelikož odhaduji, že ten tvor mohl mít tak 10 metrů! Ale najednou mi došlo, že tyto chobotnice žijí jen ve velikých hloubkách a že ku břehu vyplouvají jen málokdy. V tu chvíli mě napadlo, že tato krakatice míří směrem zpět do hlubin a zamířil jsem v opačném směru od ní a po nějaké chvíli, co nevidím? Samotná pevnina se přede mnou zdvihala vzhůru. Doplul jsem ke břehu úplně vyčerpán, vyděšen, ostatní také v šoku, ale mému příběhu se díky tomu daří ve vyprávění. Takže, něco zlé bylo k něčemu dobré. Mám strach z hloubek a věcí v ní, ale samotná tahle skutečnost mě udržela při životě. Z tohoto zážitku nezapomenu na nic. Každopádně, mimo toto jsem si dovolenou moc užil a doufám, že příští dobrodružství bude buďto klidnější, nebo více napínavější.

 

Letní příběh
Gleb Androsov, 15 let

Alfons a Martin byli dvojčata, a každý úplný opak toho druhého. Alfons byl melancholik, zarytý vždy do sebe, knížek a encyklopedií. Martin naopak, cholerik, energický a sportovní typ, nikdy moc dlouho neseděl u knížek a domácí úkoly dělal jen s pomocí nastudovanějšího bratra. Lišili se i v tom, jak se oblékali, Alfons byl vždy oblečen podle módy 30tých let minulého století a nosil brýle, zatímco Martin vždy nosil jednu a tu samou sportovní bundu, k ní většinou džíny a i v zimě sluneční brýle. Jak vidíte, oba kluci byli úplně odlišní a proto také různě bráni lidmi. Martin byl hvězda třídy, líbil se holkám a vyhrával školní sportovní turnaje.
V danou chvíli chodil s novou holkou, Májou, na něj příliš chytrou, jak někdy říkal Alfons, ale měli se rádi, tak proč ne? Alfons měl málo kamarádů, vyhrával většinou vědecké olympiády, a jestli nějaký sportovní turnaj, tak v šachách, ve kterých byl jeden z nejlepších v celé republice. Byl velice schopný taktik.
A zrovna tohle léto se rozhodli Martin a Mája spolu vyrazit k její babičce a vzít i Alfonse s sebou, protože nechtěl sedět doma sám. „To by prostudoval celou městskou knihovnu,“ řekla Mája Martinovi, a ten zase řekl, že: „O slovu zábava ví jeho kořen a jak se skloňuje.“ Nakonec ho přemluvila a Alfons jel s nimi. Jelikož ještě nebyli plnoletí, museli jet k Májině babičce vlakem a i pár autobusy. Počasí nebylo vůbec příjemné pro Alfonse, svítilo slunce a bylo horko, ale to se naopak líbilo Martinovi. U babičky byla kola a proto se chtěl s Májou projet, počasí mu krásně sehrálo do karet. Vlak jim odjížděl z nádraží chvíli po 10té, to zrovna byli najezení a připraveni, Alfons měl staromódní kufr s knížkami, které studoval, a na zádech baťoh, který byl plný oblečení. Martin a Mája měli sportovní tašku, tu táhl Martin, Mája jen svojí kabelku. Nakonec se sebrali a vyšli z domu, bylo od něho jen asi pět minut. Martin si uvědomil, že vyšli příliš brzo, tak šli pomaleji a dostali se k nádraží až za 20 minut, pět minut před odjezdem. Neuplynulo ani 40 minut a už byli tam, stáli před velkou bránou, za kterou byla chata Májiny babičky. Když vešli dovnitř, zjistili, že v chatě nikdo není. Na stole byl ale připravený oběd, jako by čekal přesně na ně, každý tu měl přesně to, co měl rád. Martin kuře s bramborem, Mája salát Ceasar a Alfons noky s houbami. Jejich údivu nebylo hranic! Když se najedli, rozhodli se kouknout ještě do lednice, a když ji otevřeli, uviděli plnou ledničku jejich nejoblíbenějších potravin! Dokonce i drahý černý kaviár tam byl! Mája žasla, řekla že vůbec neví, kde by se to tady mohlo vzít, na což ji Martin řekl, že určitě se s její babičkou domluvily a že jen dělá blbou. Alfons zůstal sedět u stolu a koukal se po stěnách, až se jeho oči zastavily na starých kukačkových hodinách. Bylo na nich 10:40, přesný čas jejích příchodu. Zdálo se mu to divné, protože když vstupoval, byl si jistý, že slyšel hodiny, dokonce že slyšel i kukačku. Jistěže to neřekl ostatním, protože by si mysleli, že je paranoidní. Po obědě se rozhodli jít do lesa, Mája prozradila, že zná místa, kde rostou jahody a maliny. Obratně vylovila košíček ze skříňky pod umyvadlem s tím, že na ostatní počká venku. Hned jak odešla, nastalo divné ticho. Alfons seděl na židli a Martin stál
u umyvadla, a oba se koukali do jednoho stejného místa, do malých dvířek u pece. Oběma se zdálo, že když Mája odešla, něco je pootevřelo. Podívali se dovnitř
a uviděli malou místnost, ve které byl pelíšek a miska s jídlem.
Kluci se konečně rozhodli vyjít také ven a jít do lesa. Při cestě padlo pár otázek ohledně toho, kde je Májina babička, proč je nepřivítala, a podobně. Po cestě do lesa našli babiččino kolo, jak pochopili, že je babičky? Řekla to Mája.
Když šli dál a dál, uviděli Májinu babičku, jak volá na kočku, která jí utekla, když zapomněla zavřít dveře. Hrdinové se dali do hledání, hledali všude, až ji nakonec našli, jak pojídá čerstvě zavražděnou myš!
Radosti bylo nekonečně velmi mnoho, všichni nasbírali velké množství jahod a malin a šli domů.
Takhle skončilo malé dobrodružství, které také mohlo být sepsáno i jinak.

 

 

Letní dobrodružství kocoura Maura

Sebastien Jaromír Kačer, 16 let

O prázdninách jsem byl jako vždy na naší chalupě. A jednoho dne má sestra přivezla kocoura Maura. Byl to kocour jejího kamaráda a dal si ho k nám, protože
u nich probíhala rekonstrukce baráku a toho se ten kocour bál. Ovšem my máme na zahradě mnoho koček a jednoho většího psa. Takže když byl kocour vypuštěn, okamžitě začal panikařit a následně utekl do lidem méně přístupných koutů zahrady. Poté jsme ho několik dní neviděli. Až jednoho večera má sestra slyšela mňoukání, ale nemohla přijít na to, odkud. Následující den si všimla, že Maur vylezl do koruny 20ti metrového stromu. Odtud celý parný den zoufale mňoukal, snažili jsme se ho povzbuzovat, aby slezl dolů. Byl to velmi zdlouhavý proces. Po několika hodinách postávání u stromu a mluvení na Maura se zdálo, že Maur sleze dolů. Ovšem pár metrů nad zemí se zalekl a vylezl ještě výš, než původně byl.

Další den jsme to zkoušeli znovu, ale už mu docházely síly, neboť na stromě nemohl jíst ani pít. Slezl o pár větví níž a to bylo vše. Tak jsme o strom opřeli náš nejvyšší žebřík a snažili se ho přimět, aby nám vlezl do náručí a my ho mohli snést dolů, ovšem tyto snahy byly též marné. Následují den jsme mu do větví dali košík se šunkou a miskou vody, aby mohl případně doplnit síly. Této možnosti však Maur nevyužil. V koruně stromu strávil téměř týden veder, říkali jsme si, že to nemůže přežít. Aby jsme ho dostali dolů, tak jsme na něj také stříkali hadicí, ani to však nezapůsobilo. Ale aspoň jsme ho tak zchladili. Zdálo se, že je to marné. Denně jsme na něj stříkali vodu, nic jiného nedávalo smysl ani zkoušet. Zvažovali jsme i hasiče, už jsme zjistili, že tato možnost je dosažitelná, následný den se však trochu ochladilo a my zjistili, že Maur již na stromě není. Prohlíželi jsme korunu stromu ze všech stran a úhlů, nezdálo se nám to, ale opravdu tam nebyl. Dívali jsme se tedy do keřů, pod stromy a do různých zákoutí, jestli někde neleží zesláblý či nedejbože zesnulý Maur, ale nikde nebyl, i tak jsme usoudili, že tedy asi opravdu slezl. Hledali jsme ho i po okolí, volali jsme, ale marně. Na různá místa jsme mu dávali kočičí pamlsky, které mizely, ale nebylo jisté, zda je snědl on. Dlouho jsme ho neviděli, občas sice někdo zahlédl kocoura, který vypadal jako on, ale jistotu jsme neměli. Několikrát ho kamarád sestry přijel i hledat, ale marně. Až po dvou měsících jsem ho sám zahlédl z okna, jak podlezl branku a zmizel v zahradě. Krátce na to ho objevila i sestra, viděla kam se hned na to schoval, a tak si ho jeho majitelé, značně vyhublého, konečně odvezli.

 

 

 

MRAVENČENÍ
Štěpánka Bošková, 16 let

1. Záznam

Také se někdy vzbudíte a máte mravence v noze? Určitě ano. Je to nepříjemné že? Nu a teď si představte, že to mravenčení nepřestává, ale přechází do celého těla, pomalu, až je to v celém těle, a najednou nic. Jako kdyby nikdy žádné mravenčení nebylo. Tohle se mi stává už třetí den po sobě, ale nic zlého to přece není, nebo jo?

2. Záznam

Dobře, zhoršuje se to. Trvá to déle a bolí mě z toho břicho. Ptala jsem se mamky i babičky, avšak nic, co mi radily, nepomohlo. Doufám, že to bude lepší. Zítra jdu, tak či tak, k doktorovi.

3. Záznam

Doktor mi dnes řekl, že jsem naprosto v pořádku, ale mamka vypadala jako kdyby věděla víc, než já. Zítra mě prý bere ještě k jednomu doktorovi, že prý on bude vědět víc.

4. Záznam

Ten doktor byl psychiatr! Mamka je dost divná, poslední dobou, a ten pošuk jí řekl něco, co jí zničilo, ale vezme mě na pizzu a vše si vyříkáme. Už se na to těším.

5. Záznam

Byla jsem s mamkou na pizze a bylo to v pořádku, i když byla hodně nervózní, jen jsem hodně unavená…..asi se vyspím cestou domů v autě.

6. Záznam

CHYBÍ

VÝTRŽEK Z NOVIN

Dívka (16) po převezení na psychiatrickou léčebnu zemřela neznámým způsobem, avšak patologové našli v celém těle tunýlky, stejné, jako dělají mravenci.

 

 

Mé letní dobrodružství
Patrik Samek, 16 let

Díky té jarní karanténě, při které jsme téměř všichni dostali příležitost si pořádně odpočinout, jsem si odpočinul vážně dobře. I když domácích úkolů bylo mraky, čas na odpočinek jsem si našel i tak. Mít ale před sebou ještě dva měsíce lenošení, to by mě asi nebavilo, a tak jsem si řekl, že si najdu brigádu.
Hledal jsem inzeráty všude možně po internetu, ale nic pořádného jsem nenašel. Psal jsem i na ty hůř placené brigády, ale pokaždé mi odepsali, že už nepřijímají,
a tak už jsem své hledání pomaličku vzdával.
Po ptaní se všude možně, a po několika odmítnutí, jsem nakonec narazil na zdejší bufet na pláži u rybníka. Majitel toho bufetu souhlasil, a hned se se mnou domluvil na prvním termínu brigády.
I když jsem byl z té brigády nadšenej, tak jsem byl první den docela nervózní. Naštěstí jsem tam ale nebyl sám. První den jsem tam jel na kole s kamarádem
z vesnice, se kterým jsem byl domluvený, že se v bufetu budeme střídat podle toho, jak bude mít kdo volno. To ráno svítilo slunce, po pláži se procházeli místní
i turisti, a my jsme se zaučovali, jak udělat kafe, párky v rohlíku, a jak mýt nádobí ve speciální myčce na skleničky. Nevypadalo to vůbec náročně, ale to bylo nejspíš tím, že to bylo jen zaučení.
Až poté začalo to pravé dobrodružství. Asi po dvou týdnech mi majitel bufetu zavolal, ať přijedu, že další den bude na pláži koncert, tak abych se tam ještě předtím trochu rozkoukal. Ten den už jsem tam byl sám, a musím říct, že i tak tam čas utíkal docela rychle, a bavilo mně to. Okoukal jsem tam spoustu věcí, jak to
v takovým bufetu vypadá, a i jsem se toho hodně naučil.
Další den byl ten koncertu. Už si nepamatuju, co tam vlastně hrálo za kapelu, ale byla to jedna z těch typických vesnických bigbeatových kapel. Ten den jsem tam byl stejně jako předtím od 11 hodin, ale tentokrát jsem tam byl až do půlnoci. Ráno to všechno vypadalo dobře, ale jakmile končilo odpoledne a slunce začalo oranžovět, tak to tam začínalo žít. Stavělo se pódium, rozkládaly stoly s lavicemi, a první lidi začali pomalu chodit. Od té chvíle už jsem byl vážně unavenej,
a nervózní šéf tomu vůbec nepomáhal. Hned, co lehla tma, jsem začínal mít průšvihy. Třeba rozbitý talíř, studený kafe, nebo když mi pobíhající děti shodili kasu se vstupným. Už jsem toho tam začínal mít plný zuby a bolelo mě celý tělo. Zato opravdu velkou radost mi pak udělalo, když mi šéf řekl, že už můžu jít domů.
Třetí a poslední den toho týdne jsem se už naštěstí nemusel tolik namáhat. Byla docela pohoda, a už jsem se jen těšil na volno doma. A asi si to budu stále připomínat, jako to mé letní dobrodružství.

 

VRÁTÍ SE?

Jan Tolar, 15 let

Byl to jen další srpnový parný den. Tentokrát se mi podařilo probudit se brzy, ani nevím jak, o prázdninách většinou vstávám na oběd. Možná protože je takový vedro. Slyším jak někdo otevírá dveře. Otočím se. Aha, máma zase pustila kocoura ke mně do pokoje. Oči mu září štěstím a je celý bez sebe, až si bude moct vedle mě lehnout. Přijde a začne mě kousat do nohy. Pak zavrní, zamává ocasem a už je v posteli. Přede, jako by mě neviděl deset let. To je u něj normální, nemůže to vydržet skoro ani víkend, když jedeme k babičce. Konečně si našel svoje místo a lehne si. Kouká na mě a já na něj. No nic, vstanu a jdu se dolů nasnídat. Dám vařit vodu na čaj a přemýšlím, co by se dalo dneska dělat. Sednu si na židli, ale nic mě nenapadá. Zaliju čaj, z lednice si vezmu jogurt a posadím se opět na židli. Kocour už si to zase kráčí chodbou. Vypadá jako lev, světlo mu září do kožichu. Asi je mu vedro, protože si lehl pod stůl. Brácha dělá něco v garáži, nejspíš pájí. Nechtěl jsem ho rušit, tak jsem jen pootevřel dveře a zeptal se ho, co dělá. Čekal jsem, že mě odbije že ho nemám rušit. On ale vstal ze židle a vítal mě, jako by mě neviděl roky, zvláštní. „Dělám něco do školy,“ řekl. „Nechtěl by jsi mi s tím pomoct?“ Věděl jsem, že je to hodně divný, protože si do svých věcí nikdy nenechal kecat. „Promiň, mám už něco v plánu,“ řekl jsem mu, i když ve skutečnosti ani nevím, co budu dneska dělat. Prostě se mi nechce dělat nic. Jdu si do koupelny vyčistit zuby. Kouknu se do zrcadla. Nelekl jsem se, ale na tom odraze bylo něco divného. Koukám se na sebe a pořád mám pocit, že mi něco uniká. No nic, popadnu ručník a jdu se svlažit do rybníka. Zahlídl jsem tátu, jak seká trávník. Chtěl jsem ho pozdravit mávnutím, ale stalo se to znova. Vypnul sekačku a šel ke mně. „Čau,“ a podal mi ruku. „Ahoj,“ odpověděl jsem. „Jdu se svlažit do rybníka.“ „Jo, já už tam dneska taky byl, je skvělá voda.“ ~ Vyjdu z vody ven a jdu si lehnout do houpací sítě. I když bylo ráno a bylo léto, tak jsem zase usnul. Zdály se mi podivuhodné sny. Jako bych padal a zároveň lítal, zvláštní. Probrala mě velká žízeň, asi z toho horka. Jdu se napít, ale najednou přestala téct voda. “Tati, neteče voda!” zavolal jsem a vydal se ho hledat. Kde jen může být? Pomyslel jsem si. Zkoušel jsem najít ostatní, ale nikdo nikde. Zkusím zajít k sousedům, třeba se od nich něco dozvím. Vešel jsem na dřevěnou verandu a zaklepal na dveře. Nikdo se neozval. Zkusil jsem otevřít dveře, byly odemčené. Nechtěl jsem jim lozit do domu, tak jsem radši šel do sousedovy dílny. Do dílny byly otevřené dveře, ale opět tam nikdo nebyl. Začínal jsem trochu chytat paniku, jestli se jim něco nestalo. Sednu si na lavičku a přemýšlím. Zkusím jim zavolat. Vytočil jsem číslo, ale nic se nedělo, mobil ani nezačal vyzvánět. Začal jsem mít už opravdu strach. Co se to sakra děje? To je nějaký vtip nebo co? Vyšel jsem ven před dům. Měl jsem už opravdu žízeň. Rozhodl jsem se tedy vydat do hospody ve vesnici. Vzal jsem si klíče, peníze a šel. Sešel jsem cestou dolů, přes potok, až na prašnou štěrkovou cestu. Šel jsem směrem k hospodě a najednou vidím vybourané auto. Rozběhnu se k němu, ale nikdo v něm nebyl. A co víc, o kus dál další, které dokonce ještě trochu hořelo, ale lidé nikde. Začínalo mi pomalu docházet, co se děje. V autě byla voda v pet lahvi. Bylo příšerné vedro a už jsem umíral žízní. Popadl jsem flašku a celou jí naráz vypil. Potom jsem si lehl na zem do prachu a brečel. Brečel jsem jako malý dítě a nešlo to zastavit. Představoval jsem si, jak to teď musí vypadat ve velkoměstech. Zdvihl jsem se a přemýšlel. Bylo mi to všechno ještě tak trochu nejasné. Dobře, nejspíš bych se měl vydat do města. Nabral jsem plný batoh pet lahvemi. Nakrmil hladový kočky, popadl foťák k dokumentaci a nasedl na kolo. Do města je to asi 10km. Protože jsem věděl, že nejezdí auta, rozhodl jsem se to vzít normální silnicí
a ne cyklostezkou přes kopce, abych se zbytečně nevyčerpal. Projížděl jsem kolem vybouraných aut a šel mi z toho mráz po zádech. Najednou před sebou vidím vybouranej a převrácenej kamion, plný balené vody. Protože silnice vedla blízko řeky, rozhodl jsem se část balené vody schovat do řeky, aby zůstala chladná. Pokračoval jsem v cestě, až jsem konečně dojel ke značce Karlovy Vary. Ve městě to bylo fakt extrémně opuštěný. Všude vybouraný hořící auta a kamiony. Dojel jsem k nejbližšímu obchodu. Protože jsem měl s sebou klíče, rozhodl jsem se přespat u táty v práci, protože cesta zpět by byla v tomhle vedru namáhavá. Rozbil jsem dveře od obchodu, vzal si vozík a šel pro nejdůležitější věci, jako je maso, ovoce, zelenina a pití. Musel jsem vymyslet něco, aby se to nezkazilo. Věděl jsem, že v bytovém domě, kde táta pracuje, je sklep, ve kterém je opravdu zima. Schoval jsem tam to nejdůležitější. Možná by bylo chytrý se podívat do centra. Šel z toho děs. Autobusy se válely na zemi jako lego kostky. Město už okupovali holubi. Vtom mě napadla skvělá věc. Mohl bych zajít do nějaké restaurace a sníst to jídlo, co si lidé objednali a nestačili sníst. Zašel jsem do nejlepší pizzerie ve městě a najedl se dobrým jídlem. Po jídle jsem si lehl na zem. Jen tak na zem, v centru města. Rozhodl jsem se ještě město prozkoumat. Přišlo mi jako dobrý nápad sehnat si nějakou zbraň. Zvěř si teď bude dělat co chce, budu potřebovat něco, čím se případně chránit. Zašel jsem proto do Army Shopu, že tam vezmu nejpotřebnější věci. Vzal jsem pevné boty, pohodlné oblečení pro pohyb, křesadlo, světlici, větší batoh, nůž, spacák a karimatku a nakonec zbraň. Nikdy jsem se o zbraně moc nezajímal, ale myslím, že jsem vybral dobře. Popadl jsem ještě náboje a vydal se na místo k přespání. Vzal jsem to zase jinou cestou, abych prozkoumal terén. Šel jsem po hlavní silnici. Vzpomněl jsem si, že mám s sebou foťák. Začal jsem všechno fotit. Najednou před sebou vidím spadlé letadlo v řece. Šel mi z toho mráz po zádech. Neměl jsem ani chuť se tam jít podívat. Najednou někdo zařval: „Heeeeej!“ Prudce jsem se otočil. Byla tam nějaká postava, co na mě mávala. Tak teď už tomu vůbec nerozumím. Rozběhl jsem se tím směrem. Jakmile jsem se začal přibližovat, začal jsem toho člověka poznávat. Byl to můj kamarád ze školy. Byl jsem tak šťastný, že někoho vidím. Objali jsme se, ale ani jeden z nás nevydal ani hlásku. „Víš ještě o někom?“ přerušil jsem ticho.
Všechny, co jmenoval, jsem znal, byli to mí dobří přátelé. Rozhodl jsem se, že si budu zapisovat do deníku všechny důležité věci:

 

Den první:

Rozdělali jsme venku velký oheň a plánovali, co budeme dělat. „Měli by jsme spolupracovat,“ řekl jeden. Všichni bez váhání přikývli. Byly jsme všichni tak trochu vyklepaní z toho, co se stalo. Navrhl jsem, aby jsme si rozdělili úkoly. Dneska mám za úkol nasbírat co nejvíce autobaterií, abychom z nich mohli nabíjet elektrické spotřebiče. Musíme je využít, dokud se nevybijou. Nasbíral jsem jich asi dvacet za den, byla to fakt dřina.

Den druhý:

Dnes jsem měl za úkol sehnat potravu. Vyšli jsme ještě s jedním kamarádem na lov. Divoký prasata si teď dovolí jít i do parku. Vykopali jsme hlubokou díru okolo stromu a na dno jsme dali dlouhé, kovové ostré tyče, které jsme našli v železářství. Potom jsme jen čekali, až se večer prasata, nebo jiná zvěř objeví. Nebezpeční teď jsou hlavně psi, protože se shromažďují do smeček a jsou zdivočelí. Večer jsme konečně prasata našli. Byla tam bachyně s malýma. Všimla si nás a rozeběhla se. Hned jsme běželi ke stromu s dírou a začali kolem něj běhat. Prase se kvůli svému těžišti převážilo do propasti a okamžitě skonalo.

 

Následovalo několik dalších dní, několik dalších týdnů, několik dalších měsíců a my se stále, i přes zimu, drželi. Vydrželi jsme to rok, pak dva, a nakonec i tři, ale rok od roku to bylo horší…

 

Jeden z kluků chytl nějakou nemoc, doufáme, že to není vážné a infekční. Začínáme se o něj hodně bát. Včera v noci dostal záchvat a kašlal krev. Přestáváme to mít pod kontrolou. Jedna holka si před týdnem zlomila nohu. Začíná se to ošklivě podebírat. Začínám z toho mít špatný pocit…

O několik týdnů později…

Dneska jsme pohřbili jeho tělo, nezvládl to… Situace se výrazně zhoršila, už to chytili další dva. Nevypadá to dobře…

Za měsíc…

Ta nemoc je opravdu nebezpečná, už jsme přišli o další dva. Dneska jdeme na lov ke skále. Vidím krásného jelena, bylo by z něho potravy na několik dní. Nabíjím si zbraň a pomalu zamířím. Najednou si mě ale zvíře všimne a rozeběhne se na mě. Okamžitě zareaguji a běžím po louce zpátky do našeho tábora. Najednou se ocitnu nad starým městem. Jsem v pasti. Rychle namířím na jelena a vystřelím. Nic mu to neudělalo. Během vteřiny mě shodil ze skály. Padal jsem a před očima se mi promítal můj život. Připadá mi to jako bych padal hodiny, dny měsíce, roky, jako celou věčnost. Najednou jako by mě někdo chytil do obrovské dlaně… Vidím tunel… tunel a na konci toho tunelu vidím světlo. Je tam hezky, všichni jsou tam šťastní…

 

Honzo! Honzo! Vstávej, chceš se s námi jet vykoupat a podívat za babičkou? Tak vstávej! Otevřu oči. Kubo si to ty? Odpověděl jsem. Tak chceš nebo ne? Zopakuje otázku. Jasně že chci…

 

 

Katastrofické léto

Jakub Svoboda, 17 let

Přibližně před dvěma lety nám uletělo letadlo, když jsme leželi na pláži. To jste si možná před časem přečetli, nebo viděli představení. A pak se děly věci, které se do Katastrofické dovolené již nevešly a ty vám budu dnes vyprávět.

Když jsme se dovolali na cestovní kancelář, tak nás ihned odpálkovali, že je to naše chyba. Takže jsme se museli se svými zbylými 200 Eury dostat domů. První, co nás napadlo, bylo sestrojit si vlastní letadlo. Vydali jsme se tedy na vrakoviště aut, abychom sehnali všechny základní díly. Po 2 týdnech, žití na pláži a živení se dary od místních obyvatel, se nám letadlo podařilo dokončit. Dokonce naše letadlo mělo kokpit s volantem. Řadící páka fungovala na nastavení rychlosti a ruční brzda na směrování nahoru či dolů. Tedy, mělo to tak čistě teoreticky fungovat. Při prvním pokusu o nastartování čtyřválcový motor ani nenaběhl. Při druhém pokusu již naběhl a letadlo se rozjelo, ale nevzlétlo. Následovalo prudké brzdění, abychom neskončili v moři.

Začal pokus o přebudování na loď. Podařilo se a přejeli jsme takto celé moře, až jsme uviděli Etnu. První etapa byla za námi. Na Sicílii jsme pobyli asi 3 týdny
a následně jsme jeli stopem až do Říma.

“Hele, papež!”... a byli jsme vyvedeni z náměstí. Asi jsme již vypadali jako bezdomovci. Naštěstí se nás hned na to ujala hodná paní, která nám zařídila kontakt na českou ambasádu. Ti nám zajistili pomoc a konečně jsme se dostali domů.